XXXXI Zda máš mne rád, ó řekni, drahý, ano!

Tereza Dubrovská

XXXXI
Zda máš mne rád, ó řekniřekni, drahý, ano!
Zda máš mne rád, ó řekniřekni, drahý, ano!
Jak tehdy v smavém jaru, ještě víš? Když v rosných perlách vzbouzelo se ráno, zpěv ptáků stoupal vzhůru výš a výš...
Vše bylo kolem kouzlem obetkáno, a azurně se skvěla nebes říš, kde nad hvězdami zlatým písmem psáno to sladké slovo bylo dávno již. A láskyplně pohleď na mne zase a řekni mi: „Mám tebe vroucně rád“ – ať slyším srdce Tvoje bít v Tvém hlase. A polib mne a obejmi mne bědnou, než rozejdem se – ještě jedenkrát, tak neskonale šťastna chci být jednou! [85]