XXXXIII Nic nesmím čekat od Tebe zde v žití,

Tereza Dubrovská

XXXXIII
Nic nesmím čekat od Tebe zde v žití,
Nic nesmím čekat od Tebe zde v žití,
ni úsměvu, ni laskavého slova, jež jako slunný paprsk, jenž tam svítí, by jarním jitrem svit’ v mé žití znova.
Svou smutnou lásku na dně duše skrýti, jež na mezi tam kvete u hřbitova – má pampeliška zlatá, jak se třpytí, co kouzla, slunné něhy v sobě chová! Nic nesmím čekat – ač jsem Tvojí zcela v své radosti a bolu, každým dechem – jak chrám jsem duši Tobě otevřela. A v jasu světel, jež se kolem lije – má píseň zvučí láskyplným echem, jak puklý zvon v ní srdce moje bije. [89]