XXIII. Jsem jak tůně tato, na dno její zřím –

Tereza Dubrovská

XXIII.
Jsem jak tůně tato, na dno její zřím – Jsem jak tůně tato, na dno její zřím –
 hluboká je, temná. Světla dvě v ní svítí jako skvoucí hvězdy šerem večerním – drahé oči Tvoje v duši mé se třpytí Jakjak dva žhavé ohně. Sladkým tajemstvím zachvívám se celá... jak to vysloviti? Jsem to já, jež dýchám – aneb jenom sním? Krev svou cítím prudce ve svých cévách vříti. Ruce moje pálí, horká je má líc, lhostejnou víc rouškou nemohu ji skrýti, bezmocná jsem, slabá, kdo jsem – nevím víc! Srdce v ňadrech buší... duše vzlykajíc, prosí Tě, můj Bože, smiluj se, chci žíti! Moje vřelá touha letí Tobě vstříc... [31]

Kniha Rudé kamélie (1929)
Autor Tereza Dubrovská