XLV. Tys to, Ty, můj drahý. Snad mě zraky šálí.

Tereza Dubrovská

XLV.
Tys to, Ty, můj drahý. Snad mněmě zraky šálí. Tys to, Ty, můj drahý. Snad mněmě zraky šálí.
Stojíš tu – je pravdou, že Tě vidím zas? Skutečností je – a přišel jsi, můj králi – duše, poddaná mu, jak jej přijalas. Poctu jsme mu vzdaly a jej uvítaly v svátečním tom šatě, ozdobily vlas, k slavnosti té vzácné dům svůj uchystaly, prostřely stůl, připravily hodokvas. Žel, má duše! Stály uboze jsme obě, němy před ním – hořké slzy tryskly z řas – duše moje, rci, kdo ublížil tak Tobě? Kam se díváš? Za tou nadějí, jak mizí? vV nesouzvuku břitkém vyzněl drahý hlas... Ne, to nebyl On, to mluvil někdo cizí. [53]

Kniha Rudé kamélie (1929)
Autor Tereza Dubrovská