DVA HLASY
Jak v poledne jsem chodil u hřbitova,
dva hlasy slyšel jsem. Jak rozechvělý
dvou houslí nápěv byla jejich slova,
jak bzukot včelí z hrobů zkvetlých zněly,
nad rovy vlnily se, v kámen šedý
omšené zídky plným proudem bily,
dva hlasy nesvorné, a naposledy
v zář slunce polední se rozptýlily...
Prvý hlas:
Přec nejlépe je tomu, kdo již stane
s polibkem ledným u poslední brány,
kal země z něho temným proudem skane
a svět je za ním. Třikrát požehnaný,
[40]
neb znov se rodí, jasnější a čistý.
Noc milosrdná po lopotě denní
jej pojme v klín a osud jeho jistý:
na čelo vepsáno mu: Usmíření.
Smrt „Amen“ šeptne v píseň, ctnost i hříchy,
tmu pošle v zrak a v utýrané skráně,
dá zapomnění, jak když večer tichý
jde lukami a zvoní Anděl Páně.
Přec nejlépe je těm, kdo dřímou v klidu
pod drnem zeleným, kdo přetrpěli
již všecky zápasy i všecku bídu.
Smrt rukou soucitnou vše rány zcelí.
[41]
Druhý hlas:
Z hrobů se život rozlévá,
ze hrobů život raší!
Zrní se jenom zasévá
do země, matky naší!
Života píseň jediná
po celé zemi šumí!
Ponurá hrobu hladina
přece ji neutlumí!
Co bylo kdysi člověkem,
změní jen tvaru tíseň,
zvlní se v proudu dalekém,
jak vůně, květ a píseň!
[42]
Haluzí ševel tajemný
dávným se žitím třese!
Odešlých lidí hoře, sny
vítr v svém vání nese!
V jedinou žití kroniku
země se otevírá!
A není smrti, zániku
a nikdo neumírá!
...Ty hlasy slyšel jsem, jak na hřbitově spletly
se v jediný šum o polednách. Dlouho slyšel
jsem jejich tenký zpěv... a lípy kvetly...
do širých polí pozvolna jsem vyšel,
[43]
vzduch čistý douškou mateří se sytil,
a slunce plálo, země otevřela
klín plný kvítí. To jsem jenom cítil.
A oba hlasy zanikly mi zcela.
[44]