Tichá píseň (1920)

Verše, Vojtěch Martínek

Diplomatická verze Ediční verze
TICHÁ PÍSEŇ
[3] V. MARTÍNEK TICHÁ PÍSEŇ Verše
1920 Hrabůvka u Moravské Ostravy Moravsko-slezský sborník
[5]
PO VĚČNÉM ZÁKONU
Po věčném zákonu země jde všecko: život i zmar. Hle, z hloubek vyrůstá temně zárodek, květ i tvar, až uzraje v slunečním světle a zaplane v nachových hrách. Je zákon v haluzi zkvetlé, po které ruku jsi vztáh’, i když se umdleně sklání znavený, starý kmen; je zákon v tajemném zrání, je zákon v té barvě změn. [7] A krása je ve všem. Ať žehne svit jara v zadýchlý stvol, ať rudým přísvitem šlehne v plod zrající červen kol, ať podzim v nádheře hojné rozestře červeň a žluť... Ó, srdce mé nepokojné, ó srdce mé, pokorné buď! [8]
PŘED BRANOU
Vím, my jsme před branou zahrady ukryté. Jen kradmý pocel růžový, ubozí, chytíte, jak větřík zavane a tančí nad lány. A marně Ikáš a bušíš v zeď u brány, u brány. Jen bílá oblaka jdou cize oblohou a lhostejně ti zastíní tvou hlavu ubohou – [9] Tam uvnitř rozkvétá, co snil jsi v prázdných snech, květ nejsladší se pozvedne na zlatých záhonech. Tam ptáci zpívají za noci přede dnem. Óh, ano, my jsme před branou a dovnitř nevejdem. [10]
DAR
Ten nejtrpčí, bohové, dali jste mi dar, jenž bolí a raní: mně v srdce vložili jste rozšlehaný žár a neukrotné plání. A vášně vložili jste slavné do mých žil a veliká hnutí a smělá – však nedáte perutím ocelových sil a kamenného těla. Tak jiskří se oči a zachvívá se dlaň, duch tvrdě je zkován, a dím-li své myšlence: „Nyní jasně vzplaň!“ jsem ukřižován, [11] jsem roztříštěn rozpětím prudkých varů těch a sražen zas k zemi. Ach, nejtrpčí bolest, nejžhavější vzdech jde mými sny všemi. A přece, ó bohové, díky vám! Dobře vím, ať zraky mi krvavě svítí, ať bit jsem a spalován trpkým darem tím, že bez něho nelze mi žíti! [12]
CESTOU
S hory jsem sešel a srdce mé chvělo se, chvělo. Zmrazeno smutkem samoty prudce mne rozbolelo. S chladnými mraky se bratřilo, vzduchem jež táhly, zatím co prchal navždycky celý svět neobsáhlý. Ale já horce jsem zatoužil po slunce plání. Zde jsem, zde stojím, pokorně hlava se sklání. [13] Oči mé dychtivě zaplály přísvitem novým – vím, léta jsem bloudil nevida záhonem liliovým, po růžích šlapal jsem krvavých na záhon zkvetlý. Z mlhy a bludů jdu pozvolna tichý a vděčný a světlý. [14]
LÉTO
Když slunce svítilo, já na pasece ležel, proud záře laskavý mi celým tělem běžel, jak hladil by mne pocel olejový, bělavé břízy v modř se prorývaly sytou a jakby poraněny vášní neprožitou svou touhu vyšeptaly zmatenými slovy – A dobře bylo mně, neb ve slunečním proudu vše roztálo mi zcela: nízkost lidských soudů, lítost i úzkost, zmatek theorií – Jsem prostě živočich, teď sluncem zalévaný, nemyslím, nehloubám – a volný na vše strany jen cítím: s oblohy jak přívaly se lijí – [15] Přivřeny oči mám – a je to chvíle líná – kams v dálky mizí vše – Smrk, Žár i Javořina, a já se, požitkář, teď v bílé spouštím tůně – A v prostou rozkoš mou břiz unylý šum sténá a komáří se nota chvěje rozžhavená jak ve vysoké poloze a na E struně. [16]
SVÁTEČNÍ JAS
Já za tebou šel jsem v mdlobě zryt steskem dlouhé míle – Teď mohu vztáhnouti k tobě přec ruce, sváteční chvíle? Mám prostou radost z věcí, klid zjasněný na nich dřímá, já vidím je poklidně téci a chvít se před očima. A za vše pokorné díky mé srdce smířené cítí, za světlé okamžiky, za tichou sladkost žití! [17] Ať píseň má volně vzlétá jasná a očištěná, ať v ní je úsměv léta, svit světla i bílá pěna! [18]
HORSKÁ BYSTŘINA
Jak s horských svahů v plesném útoku proud bystřiny se tříští o kámen, bělavá pěna stříká po boku v jahody rudé, v pomněnky a rmen. A balvany se čelem postaví, když vody spád se vzdorně rozčeří, šumivý opar tryskne bělavý ...a znov a znova voda udeří. Haluze stromů táhle kývají, šum jejich chmurný padá steskněle, to jak když starci vážně zpívají žalm zádumčivý v šerém kostele. [19] A vím, ta horská smavá bystřina se vysmívá těm starcům rozumným, popěvkem rozpustilým přetíná jich dumy nevlídné. A hle, teď zřím, jak na kameni sedí zbloudilá rusalka lesní. Sedí zelená, jen bílým závojem se zakryla, je jako mlha, pěna zvířená. Jak dětsky radostně se usměje, do dlaní tleskne. S ňader pučících jí třpytně stékávají krůpěje. A lesem šum zní a zas tleskot, smích. [20]
PÍSEŇ
Slyš, šumí rákosí a temně vzdychá boří – Ne, rty tě neprosí, jen oči hoří, hoří – Žár jejich roztaví i chladnou tvoji pýchu a celou zaplaví tě u vod černých v tichutichu. Jen ruce hledají tě horké, rozdychtěné – pojď... my dva... potají jdem... třebas do plamene [21] v tom šeru za rosy – ...a stesk se nevynoří. Ne, rty tě neprosí, jen oči hoří, hoří – [22]
PÍSEŇ ZA LETNÍHO DNE
Na svahu hory ve slunečních dnech o tobě snil jsem... Stojíš přede mnou. Vlas v rozpuštěných padá pramenech a kolem úst máš vrásku tajemnou. Tak přišlas ke mně dnes jak zjevení v bělostných šatech v horskou paseku. A stojíš tiše v slunka plameni, dar nejsladší, jenž poslán člověku. A vím a cítím: tělo plane ti, a vím a cítím ňader toužný zdvih, a vím a cítím: ve tvém objetí žár sluneční by šlehl do žil mých. [23] A ruku vztáhnu-li, hle ztrácí se ten zázrak přeskvělý. Jen zavřeným tě zrakem vidím v sladkém obryse, jsi přelud, bílý oblak, chvějný dým... Na svahu hory v moři zeleném o tobě snil jsem. Byl to krásný sen. Žár slunce bil mne plným plamenem a horský kraj spal jako opojen. [24]
Ó SLYŠ...
Ó slyš, ó slyš, ó slyš, jak srdce buší mi, slyš, v noční chví se tiš údery stejnými: „Ne... ne... ne...!“ A přec se rozvírá má náruč tobě vstříc a v dál i do šira já chtěl bych tobě říc’: „Ó ano... ó ano!“ A ještě moje krev mi v skráně buší znov a rozhořelý zpěv chví refrénem se slov: „Ó ano... ó ano!“ [25] A ještě omámí marný a vroucí stisk, jak všemi žilami ten náhlý požár trysk’, ó ano, ó ano! A ještě cítím žhnout teď v prudkém vzeplání vášnivých smyslů proud a ňadra pod dlaní – ó ano, ó ano! ...A přece... slyš, ó slyš, jak srdce buší mi, hlas jeho zachytíš větami tesknými: „Ne... ne... ne...!“ [26]
DVĚ SLOKY
Stráň šumí včelami a sládne malinami, tak jako ty, tak jako ty – óh, chtěl bych v chvíli té, kdy sami jsme, tak sami, dva míti životy – Neb dobře vím, že jeden prudké vášně vzpláním bych vydechl – tak rád, tak rád – óh, v tebe posledním se přelít objímáním a v tobě z mrtvých vstát! [27]
PTÁK MODRÝ ZPÍVÁ
Pták modrý zpívá. Noc je. Voní květen. Pták s azurnýma očima. Hlas jeho jako roztoužených fléten rozteskní, dojímá. Já vím, teď půjdu mezí zarosenou pod hvězdnou, slavnou oblohou, a květy postříkané bílou pěnou zašumí pod nohou. V nazlátlé mlze měsíčního světla sám půjdu, tichý, toužící, zem celá uvítá mne vonná, zkvetlá pozdravy tisíci. [28] A půjdu jako kdysi prostý, snivý v radostném čekání, hlas budu mít zas tiše zádumčivý a srdce na dlani. Pták modrý zpívá – Cítím v nitru celém: to já jsem, já sám před lety – Zpěv sentimentální je pod popelem udušen, zakletý. Ach, dlouho padal šedavý a chladný ten bolestných dní na vše prach ...až nyní zase výkřik ptáka zrádný se rozleh’ v temnotách [29] a budil dávné city, zdali ještě žijí, ač byly pohřbeny... hle, zase znějí tesknou melodií ukryté prameny. A zpívají v noc, srdce opíjejí, šum dávných polibků je v nich, laskání dívčí, slova, která hřejí ve chvílích vznícených, odvážná snění, kdy v svém prudkém slovu svět celý chytil bys – Óh, jaká síla: cítil v žilách znovu kypění jarních miz! [30]
PÍSEŇ
Ve vlnách žitných klasů krvácí rudý mák, slavnostní výhní západ šlehne si do oblak, neklidně rozchvívá se za bílé neděle suknic a šátků červeň ve starém kostele, radostně v rudé jiskry víno se promění, na šíji šperk se zardí jak lásky znamení, [31] ale tvé srdce rudé v požáru zmámeném nade vše nejslavněji zahoří plamenem. [32]
PÍSNIČKA JEDNOU VEČER
Když šel jsem lukami, modrá tma s krajinou splývala... Potichu šuměly akáty a kdesi vzdálené u chaty děvčata zpívala... Melancholický to nápěv byl, večerem dlouze táh’... Nepoznal slova jsem písní těch, jenom ten nápěvu teskný dech nesl se v temnotách... Podivně těžká mi nálada v hlubiny zapadla... Dálný kraj usínal zlehýnka, v nitru jen bodavá vzpomínka náhle mi napadla... [33] Čím to, že taková písnička za srdce zachytí? Náhle že bolesti zahoří, a jak teď smutek ti hovoří, duše že ucítí? A jak jsem dále šel modrou tmou, zhasínal nápěv ten... ale já chytal jsem v myšlenkách každý tón, soumrakem jak se táh’ tesklivý, rozjítřen... [34]
DŘEVORYT
Noc zimní tvrdými se béře kročejemi, s praskotem tichým padne stopa její do korun stromových – a nad zmrtvělou zemí jen přísvity hvězd věčných jiskřivě se chvějí. Zní lesů táhlý sten, spád hudby nezemdlené, obrovský, temný, chmurně zní a přísně, jak starým sektářům by z duše rozjizvené sloky se draly neohebné písně... V úbočí pod lesem jsou chaty přikrčeny, už bez světel. Sníh sinavý se lepí na střechy prohnuté. Tam udřené spí ženy a drsní muži, tvrdí drvoštěpi. [35] Je velká obloha a tvrdou hloubkou svítí, je pohled její zlý a mluva ocelová. Ne, smilování není. Umřít nebo žíti. Kdo slabý, zhyne, silný vstane znova. [36]
1915 (Stará matka zpívá:)
Ó, Pane Ježíši Kriste, v tom čase hříšném a zlém dva syny, dvě naděje jisté já navždy ztratila jsem. Dva syny – a byli tak mládi, jak bříza byl každý z nich! Můj bože, jak zpívali rádi a radost byli a smích! Jak hlučeli po dědině, když večer byl, zas a zas – a z každé je vítal síně veselý něčí hlas! [37] To měsíc se v jizby díval a z jizby děvčata ven – ten prvý, ten písničky zpíval děvčatům do oken, a druhý, ten kučeravý, mu při tom na housle hrál – – A nyní – dvě zlaté hlavy pán císař sobě vzal, dva syny, krev krve mojí, mé syny... ó, bože, ty víš, jednomu srdci žal dvojí jak přehrozná je tíž! [38] Že císaři pánu král jiný – tak řekli mi – zemi chtěl vzít, mé děti – a za čí viny vy jste mi musely mřít? Ó, Pane Ježíši Kriste, Ty všecko věz a suď! A synů mých duši čisté Ty milostiv v soudu buď! [39]
DVA HLASY
Jak v poledne jsem chodil u hřbitova, dva hlasy slyšel jsem. Jak rozechvělý dvou houslí nápěv byla jejich slova, jak bzukot včelí z hrobů zkvetlých zněly, nad rovy vlnily se, v kámen šedý omšené zídky plným proudem bily, dva hlasy nesvorné, a naposledy v zář slunce polední se rozptýlily... Prvý hlas:
Přec nejlépe je tomu, kdo již stane s polibkem ledným u poslední brány, kal země z něho temným proudem skane a svět je za ním. Třikrát požehnaný, [40] neb znov se rodí, jasnější a čistý. Noc milosrdná po lopotě denní jej pojme v klín a osud jeho jistý: na čelo vepsáno mu: Usmíření. Smrt „Amen“ šeptne v píseň, ctnost i hříchy, tmu pošle v zrak a v utýrané skráně, dá zapomnění, jak když večer tichý jde lukami a zvoní Anděl Páně. Přec nejlépe je těm, kdo dřímou v klidu pod drnem zeleným, kdo přetrpěli již všecky zápasy i všecku bídu. Smrt rukou soucitnou vše rány zcelí. [41] Druhý hlas:
Z hrobů se život rozlévá, ze hrobů život raší! Zrní se jenom zasévá do země, matky naší! Života píseň jediná po celé zemi šumí! Ponurá hrobu hladina přece ji neutlumí! Co bylo kdysi člověkem, změní jen tvaru tíseň, zvlní se v proudu dalekém, jak vůně, květ a píseň! [42] Haluzí ševel tajemný dávným se žitím třese! Odešlých lidí hoře, sny vítr v svém vání nese! V jedinou žití kroniku země se otevírá! A není smrti, zániku a nikdo neumírá! ...Ty hlasy slyšel jsem, jak na hřbitově spletly se v jediný šum o polednách. Dlouho slyšel jsem jejich tenký zpěv... a lípy kvetly... do širých polí pozvolna jsem vyšel, [43] vzduch čistý douškou mateří se sytil, a slunce plálo, země otevřela klín plný kvítí. To jsem jenom cítil. A oba hlasy zanikly mi zcela. [44]
KOLO
A všecko bylo už a všecko bude znova... Bolestný výkřik každý, touha básníkova, sny toužné srdcí mladých, když jim otvírá se zjevení života a v ranní svítí kráse, kvil matek teskný, dětí mazlivý hlas měkký, zpěv vášně, zubů skřípot zoufáním a vzteky, a kladiv údery a mečů znění jasné a šepot trhaný, když rvaná naděj hasne – a co víc ještě prudce prošumí nám duší a všecko, všecko to, co člověk sní a tuší, a všecko to, čím zápasí a hřeší, a všecko to, čím míjivě se těší, zda neprochvělo dávno tisícerou hlavou a neopilo vlnou šumnou, bouřně žhavou a neubilo miliony? [45] Neboť žití odvěkým kruhem ve tmy neznámé se řítí, je věčně stejné v neustálé změně; to píseň nesmrtná, jež chví se neskončeně a hlasů nespočetných tóny jsou v ní slity – Ó, zdali neslyšíš, že tisíceré vryty jsou stopy v naši zem, jež rodí nás i skryje, že vzduch, jejž dýcháme, je jedna symfonie všech hlasů pradávných už před dávnými lety? Ó, slyš... a zachytíš znov slova, sloky, věty stesku i lásky, pochyb, naděje i síly, čím lkalo zoufání, čím touhy hovořily, šeptala oddanost a pevně řekla víra. Neb věčně život rodí se, nic neumírá. To refrén věčný je, to sinajská jsou slova. A všecko bylo již a všecko bude znova. [46]
TENKRÁT...
Tenkrát bych znovu chtěl ožíti a v hodině té být zrozen, až člověk cenu svou pocítí, až bude osvobozen. A vím, to nebude spasitel, biblický Mesiáš nový, jenž sejme kletbu s našich těl a spasné nám slovo poví, však člověk odhodí vesele lži, jež mu vydechnout brání, jak Lazar roušky zvetšelé ve slavném zmrtvých vstání. [47] Jak zapadnou stará dogmata, ten falešný nános lživý, jak toužení velká a rozpjatá tíž věků nám nepokřiví! Nebude člověk se žíti bát, stín záhrobí nebude strašit, tak půjde radostně žití spád, vše radostně bude rašit, a člověk nebude otrok už v okovech duše i těla, však volná žena a volný muž si podají srdce celá – [48] a potichu jen se usmějí těm dávným pohádkám ráje, vše novou půjde kolejí a prostě se rodí i zraje a člověk v bratrském splynutí zas člověka najde všude – Ach, jakou to touhu vynutí: až člověk volný bude! Tenkrát bych znovu chtěl ožíti a v hodině té být zrozen, až člověk cenu svou pocítí, až bude osvobozen. (Psáno: vánoce 1914)
[49] OBSAH
I Po věčném zákonu II Před branou III Dar IV Cestou V Léto VI Sváteční jas VII Horská bystřina
[51] VIII Píseň IX Píseň za letního dne X Ó slyš... XI Dvě sloky XII Pták modrý zpívá XIII Píseň XIV Písnička jednou večer XV Dřevoryt
[52] XVI 1915 XVII Dva hlasy XVIII Kolo XIX Tenkrát
[53] Vytiskli Kryl a Scotti knihtiskaři v Novém Jičíně na Moravě 1920
E: av; 2006 [54]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Moravsko-slezský sborník; Kryl, Karel; Scotti, Ferdinand
(Moravsko-slezský sborník – Vytiskli Kryl a Scotti knihtiskaři v Novém Jičíně na Moravě 1920)

Místo: Hrabůvka u Moravské Ostravy

Vydání: 1.

Počet stran: 56