PO VĚČNÉM ZÁKONU
Po věčném zákonu země
jde všecko: život i zmar.
Hle, z hloubek vyrůstá temně
zárodek, květ i tvar,
až uzraje v slunečním světle
a zaplane v nachových hrách.
Je zákon v haluzi zkvetlé,
po které ruku jsi vztáh’,
i když se umdleně sklání
znavený, starý kmen;
je zákon v tajemném zrání,
je zákon v té barvě změn.
[7]
A krása je ve všem. Ať žehne
svit jara v zadýchlý stvol,
ať rudým přísvitem šlehne
v plod zrající červen kol,
ať podzim v nádheře hojné
rozestře červeň a žluť...
Ó, srdce mé nepokojné,
ó srdce mé, pokorné buď!
[8]