Ó SLYŠ...
Ó slyš, ó slyš, ó slyš,
jak srdce buší mi,
slyš, v noční chví se tiš
údery stejnými:
„Ne... ne... ne...!“
A přec se rozvírá
má náruč tobě vstříc
a v dál i do šira
já chtěl bych tobě říc’:
„Ó ano... ó ano!“
A ještě moje krev
mi v skráně buší znov
a rozhořelý zpěv
chví refrénem se slov:
„Ó ano... ó ano!“
[25]
A ještě omámí
marný a vroucí stisk,
jak všemi žilami
ten náhlý požár trysk’,
ó ano, ó ano!
A ještě cítím žhnout
teď v prudkém vzeplání
vášnivých smyslů proud
a ňadra pod dlaní –
ó ano, ó ano!
...A přece... slyš, ó slyš,
jak srdce buší mi,
hlas jeho zachytíš
větami tesknými:
„Ne... ne... ne...!“
[26]