DŘEVORYT
Noc zimní tvrdými se béře kročejemi,
s praskotem tichým padne stopa její
do korun stromových – a nad zmrtvělou zemí
jen přísvity hvězd věčných jiskřivě se chvějí.
Zní lesů táhlý sten, spád hudby nezemdlené,
obrovský, temný, chmurně zní a přísně,
jak starým sektářům by z duše rozjizvené
sloky se draly neohebné písně...
V úbočí pod lesem jsou chaty přikrčeny,
už bez světel. Sníh sinavý se lepí
na střechy prohnuté. Tam udřené spí ženy
a drsní muži, tvrdí drvoštěpi.
[35]
Je velká obloha a tvrdou hloubkou svítí,
je pohled její zlý a mluva ocelová.
Ne, smilování není. Umřít nebo žíti.
Kdo slabý, zhyne, silný vstane znova.
[36]