PTÁK MODRÝ ZPÍVÁ
Pták modrý zpívá. Noc je. Voní květen.
Pták s azurnýma očima.
Hlas jeho jako roztoužených fléten
rozteskní, dojímá.
Já vím, teď půjdu mezí zarosenou
pod hvězdnou, slavnou oblohou,
a květy postříkané bílou pěnou
zašumí pod nohou.
V nazlátlé mlze měsíčního světla
sám půjdu, tichý, toužící,
zem celá uvítá mne vonná, zkvetlá
pozdravy tisíci.
[28]
A půjdu jako kdysi prostý, snivý
v radostném čekání,
hlas budu mít zas tiše zádumčivý
a srdce na dlani.
Pták modrý zpívá – Cítím v nitru celém:
to já jsem, já sám před lety –
Zpěv sentimentální je pod popelem
udušen, zakletý.
Ach, dlouho padal šedavý a chladný
ten bolestných dní na vše prach
...až nyní zase výkřik ptáka zrádný
se rozleh’ v temnotách
[29]
a budil dávné city, zdali ještě žijí,
ač byly pohřbeny...
hle, zase znějí tesknou melodií
ukryté prameny.
A zpívají v noc, srdce opíjejí,
šum dávných polibků je v nich,
laskání dívčí, slova, která hřejí
ve chvílích vznícených,
odvážná snění, kdy v svém prudkém slovu
svět celý chytil bys –
Óh, jaká síla: cítil v žilách znovu
kypění jarních miz!
[30]