Nad horskou strží smrt zpívá o půlnoci
Šum dálných vod se nese echem v tmách,
dalekých vod, dalekých vod –
nesmělou ruku po tobě jsem vztáh’
v tmách, v tmách –
Ale tak divný zavál na mne chlad,
mrazivý chlad, drtivý chlad –
ó řekni, dovedla bys milovat,
být žár, ne chlad?
Jsi pozemská milenka, ne stín,
prchavý stín,
vyrostlý z hříchů a prokletí, vin,
pradávných vin?
A z bolestných hloubek zašuměl hlas,
měkký a sladký hlas,
jak houslový nápěv se nocí třás’
hlas, měkký hlas:
Mrazná jsem, hrozná jsem, těžká jsem,
nejstrašnější bolest jsem,
však vaši bolest zakryji snem,
lahodným snem –
[57]
a bude to věčný a nelomený sen,
na oči zemdlené sen –
podej mi ruku, budeš uzdraven,
uzdraven, uzdraven...
[58]