Stín.
Tak postavil se mlčky k mému loži
a očima mne zvolna spaloval.
Ó stíne, řekni, jsi ty posel boží,
jenž nekonečným prostorem se bral,
a přinášíš mi sladké zvěstování,
mír věčných dálek, tiché tušení?
Ó stíne, řekni, jdeš-li s temných plání,
kde hořké zoufalství se pramení,
jsi plodem temnoty, zjev ironický,
lidského ducha těžké závaží,
jenž v chvíli zoufalství se směje vždycky
v půlnoční hrůze s našich zápraží?
18
Ó stíne, řekni, jsi ty pouhým kmitem
churavých nervů v bědném mozku mém,
jsi mihotavým v pološeru třpytem,
jenž rozhraje se v tanci mámivém?
Jsi nebo nejsi? Jsi ty tvar či marná
myšlenka bludná? Co tě zrodilo:
neznámá dálka, vysněná a čarná,
či hledím na svůj blud a na dílo?
Však stín jen stojí nehnutý a němý,
jen oči jeho fosforově žhnou.
A měsíc mdlými teče ručejemi,
až jizbu zalil vlnou žlutavou.
A s modří stínů jeho žluť se splétá,
s kosatci žlutými lesk kovový.
Však ústa stínu mlčící a kletá
jsou zamčena... A nic stín nepoví...
19