Ráj srdce.
Verše.
Moravská Ostrava.
[3]
Otazník.
Jsou noci bezesné a vlny bijí
mně do hlavy.
O, možnoÓ možno zešílet tou melodií
a děsem záplavy.
Zas jako před lety se hlasy rodí
mně v hlubinách,
jak volání kdes od ztracených lodí,
jež hltá moře v tmách,
a křiky lidí, které zhouba rdousí
a vlny zalily,
až k mému loži cestu proderou si,
hlas hrůzou opilý.
5
Ach, my jsme všichni bědní trosečníci,
my, já i ty,
a padáme kams v prostor hltající,
bezedný, odkrytý,
a než hlas zanikne, tmou pohlcený,
tu naposled
svou úzkost lkáme, chytit chceme stěny
napravo, vlevo, vpřed...
A tak dnes cítím v noci mučednické
zas děsný jek
těch hlasů zoufalých a bídy lidské,
tíž hrozných otázek,
jež volají už ochraptělou větou:
Ó, řekni proč?
Rci, jaké síly výsměšně se pletou
v života kolotoč,
6
proč nezkojenou písní srdce kvílí
a jaký pán
nás vymyslil si ke své kratochvíli,
rozmarem zradován?
Proč – jenom proč – tak naříkavě splývá
ten děsný křik.
A kams až do mozku se mého vrývá
krvavý otazník...
7
Píseň.
Tak navždy... docela...
a marně oči zvednu...
Tak jsi mně zmizela
a už tě nedohlédnu.
Proud žití sladce mdlý
v modravou splývá věčnost...
a nevím, žilas-li,
či sen jsi, neskutečnost...
Jsi oblak bělavý,
jsi touha vyvolaná?
Přišla jsi z dálavy,
jak bílý přízrak z rána?
8
V horečných hodinách
moje jsi tělo hřála?
Přišla jsi ke mně v snách
jak radost neskonalá?
Vždyť v dosah rukou mých
jsi plynula, jsi kvetla,
vždyť ještě ve zracích
mám plno tvého světla...
Tak navždy... docela...
a marně oči zvednu...
Tak jsi mně zmizela
a už tě nedohlédnu...
9
Probuzení.
Barevný povrch věcí, jenž svítil a hřál,
teď zčernal ve chvíli jedné.
A tam, kde jsem myslil, že jsem král,
jsem žebrácké stvoření bědné.
Až v širý horizont se prostřel můj kraj,
v poklidném hořel zrání,
za noci hvězdný koupal jej taj,
náladu snivou měl za klekání.
Jitra i poledne, slunce i chlad,
květy a plody a listy,
vše mělo půvab svůj, zákon a řád,
smířený přízvuk čistý.
10
Prameny zpívaly, sladký jich šum,
jak hladké kameny myly,
chytal jsem za noci do svých dum,
oddaně, tiše mi hovořily –
A nyní – a nyní – teď kostry zřím,
kde sladká mi svítila těla,
symboly bez pojmů, chvějný dým,
orvané stromy zcela.
Růžová mlha se trhá a pláň
šíří se, prázdná, šedá –
Krůpěje vody jen zachytí dlaň,
zprahlým rtům úkoje nedá.
V mlčící masku se zkřivila zem,
nebesa klenou se zticha,
ticho kol, prázdno je v srdci mém,
v největší hloubi jen vzdychá
11
zlekaný hlas a zburcovaný sen –
Jen zraky, ty chápají rázem,
že duhový oblak je setřesensetřesen,
a chvějí se zoufalým mrazem.
12
Propast.
Ten světec, jemuž náhle po boku
se tměla propast víry děsnými
a zasvítila žárem v hluboku,
ten světec z legendy dnes blízký mi!
Mně jako jemu propast děsivá
se zašklebila do snů života,
jak jemu mně se všude vyrývá
obrovská, černá, hrozná prázdnota.
On však tam viděl zjevy v propastech,
podzemní plamen žárem k němu dých’,
on slyšel ďáblů smích a duší vzdech
a hrozný hukot mlýnů pekelných.
13
Však přece něco viděl! Šťastný mnich,
když hrůzou tetelil se z přízraků!
Jak z hlubin děsný zrak se k němu zdvih’,
svět nový vzcházel jemu zázraků.
Má propast však je prázdná docela,
jen černým zoufáním se rozvírá,
ni smíchem démonů se nechvěla,
jen němé mlčení v ní umírá.
Hoď do ní, co chceš, všecko zachvátízachvátí,
sny, práci, vzněty, noci beze snů,
otázky horečné a výkřik v závrati,
bolesti večerů a trýzeň horkých dnů!
Zaklínáš nejstrašnější formulí,
žár duše svojí vrháš se slovy –
však tupý klid jen, hrozný, ztrnulý
ti na výkřiky všecky odpoví –
14
A propast šíří se a tmí – Ty víš,
že stále s tebou kráčí v úděsu,
jak každý krok tě vede blíž a blíž –
a na konec tě shltne bez hlesu.
15
Suspiria.
Ubohé srdce lidské,
bědné, poplivané,
zmučené, rozdrásané,
největší trpiteli!
Tvé mučednictví,
toť není výjev z tragedií,
s mdlým leskem voskovic,
jež protínají plesnivou tmu mučíren,
tvé mučednictví,
tak nepatetické, tak neefektní,
a přece nejzoufalejší a nejhroznější!
Ubohé srdce lidské,
chvěješ se jako za jeseně list –
16
a nad tebou
Rozum,
nejtvrdší katan tvůj,
s úšklebným smíchem žluč ti kape do ran.
17
Stín.
Tak postavil se mlčky k mému loži
a očima mne zvolna spaloval.
Ó stíne, řekni, jsi ty posel boží,
jenž nekonečným prostorem se bral,
a přinášíš mi sladké zvěstování,
mír věčných dálek, tiché tušení?
Ó stíne, řekni, jdeš-li s temných plání,
kde hořké zoufalství se pramení,
jsi plodem temnoty, zjev ironický,
lidského ducha těžké závaží,
jenž v chvíli zoufalství se směje vždycky
v půlnoční hrůze s našich zápraží?
18
Ó stíne, řekni, jsi ty pouhým kmitem
churavých nervů v bědném mozku mém,
jsi mihotavým v pološeru třpytem,
jenž rozhraje se v tanci mámivém?
Jsi nebo nejsi? Jsi ty tvar či marná
myšlenka bludná? Co tě zrodilo:
neznámá dálka, vysněná a čarná,
či hledím na svůj blud a na dílo?
Však stín jen stojí nehnutý a němý,
jen oči jeho fosforově žhnou.
A měsíc mdlými teče ručejemi,
až jizbu zalil vlnou žlutavou.
A s modří stínů jeho žluť se splétá,
s kosatci žlutými lesk kovový.
Však ústa stínu mlčící a kletá
jsou zamčena... A nic stín nepoví...
19
De profundis.
Už jsem se nemodlil
léta, léta.
Ale dnes ze srdce zraněného
výkřik nalomený vzlétá.
Ne prosba, ne pláč,
ne tupé proklínání,
jen zoufalé chroptění sevřeného hrdla,
když člověk se brání,
by vymanil se z ruky rdousící
černého vraha.
Ach, úzkost bez mezí, hrozná, nekonečná
mi k srdci sahá
20
a potápí mne, dusí mne
špinavým kalem –
Což ještě málo jsem se nachodil
trýzní a děsem a žalem?
Co bylo pevného, se propadá
v bezedné tůně,
a hnusem leda jest, co svítilo,
květy a barvy a vůně,
neb příliš dobře za nimi
oko mé rozklad vidí,
a není síly v hvězdách ni na zemi
a teprv ne u bědných lidí,
a nejméně, nejméně
ve mně, ve mně –
Hle, mozkem se rozlévá záplava
a šumí temně.
21
A k zemi jsem sražen silou tajemnou,
mučedník, rozpjat na bolestné lože.
Pro úzkost srdce zmučeného,
smiluj se nade mnou,
Bože, ó Bože!
22
Opuštěný chrám.
I.
Uprostřed hlučného města
stojíš tu sám,
ztracený svědku dávného žití.
Tiché je náměstí, potichu šumí
akátů smutná a umdlená píseň,
zátoka klidu v příboji dravém...
Pět minut odtud,
dvě ulice odtud,
tepna vře města slavně a prudce,
tramvaje zvoní neklidným rytmem,
výklady svítí barvami látek,
obuvi, kovů, strojů i masa,
obrazů, knih a plakátů hlučných.
23
Záplava štědrá to rozlita všude
předmětů jasných a barevných, smavých
pro lidi nového století.
Vlní se chodci, ženou se, řítí,
úsměvná děvčata v barevných bluzách,
churaví starci, sklonění dělníci,
všichni, jak chrlí je škola i dílna,
obchod a úřad i vagony drah.
Všecko jsou lidé moderní doby,
neklidní, nervosní, praktičtí, uštvaní,
– a ty tu stojíš
potichu sám
na zmlklém náměstí,
odkaze dávný století mrtvých.
II.
Jsi jako stará, umdlená žena,
jež nese těžce mdlobná svá léta,
24
stařena bědná, ztracená, chorá,
jež dneška nechápe, včerejškem žije.
Taková stařena ubitá, chabá,
němě se nechá zalévat sluncem,
mhouří své zornice, ruce si sepne,
v malátném snění poznovu žije
jak kdysi před lety, dávno, tak dávno...
Tenkráte ovšem
mladistvou krví tepaly žíly,
líce se rděla, temněly vlasy,
ňadra se chvěla mučivou touhou –
Tenkráte ovšem
zvonily k tanci u lípy housle,
třásla se slova vášně i něhy,
pálily polibky, doteky hřály.
Tenkráte ovšem
celý svět jásal jedinou písní
25
zdraví a síly, pevného ženství –
a nebe se hrdě klenulo modrem.
III.
Také ty, chráme, šedivý, ztracený,
měl jsi své mládí!
Hořela světla, varhany hřměly,
žalmy se třásly kadencí slavnou,
zjasnělé zlato ornátů trysklo
ohníčky prudkými, vzněcujícími,
kadidla vůně mdlá omamně padla
na velké dlaždice, na pestré sochy,
korouhve z těžkého hedvábí hrdě
zvedaly slávu svou v záři a blesk –
Na oknech barevných portréty světců
oživly zázrakem, padaly růže
s úsměvných zraků nebeské Panny,
kanula krev a svítily rány
26
rytířům božím, teď triumfujícím,
zástupy zbožné, vznícené, opilé,
pokorně hlavy chýlily v zem –
Kterak to mocně ke kružbám klenby
bila jich píseň, kterak to žhavě
svítila víra oddaná, vroucí,
čistá jak pramen, jasná jak zář!
IV.
Ale jak dávno ta dozněla píseň,
vybledly barvy, uhasla světla,
umdlela vroucnost naivní víry,
zvětrala sladkost horoucích vzdechů!
Kol tebe hřmí
praktický zápas střízlivých lidí,
kol tebe hřmí
tramvají cinkot, hlučení lidí,
smíchy a řeči, supění aut,
27
ale ty stojíš němý a ztracen,
šedivá skvrna v strakatém zmatku,
sám, zcela sám,
na zmlklém náměstí,
odkaze dávný století mrtvých.
28
Májová noc.
Noc v pohárech míchá temnou modř s krví.
Po zemi s vínem žluči ti rozlije.
Stříbrné housle zpívají: Pojď!
Poslední budou prví.
Hráti se bude: Romeo a Julie.
29
Vítr v noci.
Od hor se vztekají, pán zběsilý a chrti,
od hor se vztekají.
A v dědině před nimi mdlá se třepetá zář,
u stolu ještě sedí vrásčitý hospodář
a jeho žena.
Chrti se ženou... a vyjí... a štěkají...
O smrti, smrti, smrti.
Vysoko ve vzduchu kmitli se ohaři
a pánův zasvištěl bič.
Vysoko leťte, chrti, nad střechy, nad střechy,
vyjte, že není pomoci a není útěchy
a není lásky.
Musíš jít do světa s jízvami ve tváři
a bij a rvi a nič!
30
Ať lomenice chalup zavzlyknou v úzkosti!
Bič sviští, sviští.
My, chrti lační a krutí a zpěněnízpěnění,
letíme nad vámi, v děsu a šílení,
nesmíte spáti!
My větu zavyjem o živlů tvrdosti
a nenávisti.
31
Píseň.
Dalas mi růži a hořec
a já to dobře vím:
Tvá duše planouti touží
s bolestným sněním mým,
rozkvést a zazpívat slavně
v nádherný, opojný tvar,
do teskné modři hořce
vnésti svůj plamen a žár.
Ale ten hořec, ten modrý,
rozkvétá – víš-li, ó víš –
v pokojných samotách horských
vysoko nad země tíž –
v ponurém šumění stromů,
32
v bouře i slunce i blesk
zpívá si ztracený mudrc
pro sebe modrý svůj stesk.
Nevzpínej, rudá se růže,
vysoko nad svůj sad,
sluneční pozdrav tě může
slavně jen zalévat –
dalas mi růži a hořec
a já to dobře vím:
duše má planouti musí
sama jen toužením svým.
33
Půlnoc.
V neklidném, třesavém obraze
přeludy před zraky plují.
Vadnoucí květiny ve váze
dychtivě vyskakují.
Já vím, ven chcete, toužíte
na toulky půlnočním světem!
V měsíční světlo rozlité,
vonící májovým květem!
Půjdeme, půjdem! I srdce mé
nepokojně mi buší.
Světnice těsná je. Půjdeme,
těsno je zemdlené duši.
34
Vezmeme kabát si z pohádky,
neviditelným činí.
Sen čistý a jasný a přesladký
prožijem nyní.
A nad městem letíme, letíme
vysoko v bílém světle.
Do ruky hvězdy si chytíme
jak trsy zkvetlé.
Tam kdesi dole doznívá
opilá melodie.
Však nová hudba vášnivá
vytryskne z hvězd a zpije.
Ó ano, je možno vzlétnouti
duchovým, světelným vzletem
a prudce se rozletět na pouti
za neviditelným světem.
35
Píseň.
Je touha horečná
a tou se spaluji.
Ne tebe, skutečná,
však přelud miluji.
Jen přelud duhový
a horce vysněný,
nespjatý okovy
času a proměny.
Ten přelud obrysy
má tvé i těla tvar,
však duši vdechly si
mé sny a srdce žár.
36
Ó sladká květino,
již krví zalévám,
ó prudká vidino,
v tvém dechu umdlévám!
Když mám tě u sebe,
proč cítím z tebe chlad,
proč náhle zazebe,
když měl bych rozkvétat?
Proč oheň očí tvých
mou duši nevznítí,
vzkřik hodin vášnivých
proč nervy necítí?
A když tě vzdálenou
mdlá stopa vzpomní jen,
proč touhou plamennou
jsem v hloubi rozechvěn?
37
Vím: jsi – a nežiješ.
Já tebe stvořil jsem.
A přec mněmě rozryješ,
jak pluh se ryje v zem.
Je touha horečná
a tou se spaluji.
Ne tebe, skutečná,
však přelud miluji.
38
Sloky.
Noci jsem žaloval, hvězdy jsem prosil,
krvavou ránu jsem ve hrudi nosil,
noci jsem žaloval, hvězdy jsem prosil –
zůstaly němé.
Do černých liter nořil jsem hlavu,
volal jsem básníky, zvětralou slávu,
do černých liter nořil jsem hlavu –
nemluví nikdo –
Rozpjatá obloho, nebeský prachu,
mlčíte k slzám, mlčíte k strachu,
rozpjatá obloho, nebeský prachu,
chladné a kruté –
39
Mudrci, věštci, básníci, kněží,
hluboká hořkost v duši z vás leží,
mudrci, věštci, básníci, kněží,
bezmocní stejně –
Srdce mé ubohé, srdce mé malé,
sami jsme vzrůstali v šalbě a v žale,
srdce mé ubohé, srdce mé malé,
budeš dost silné?
Vracím se domů. Zavru dveře.
Jenom stín nehmotný se mnou se béře.
Vracím se domů. Zavru dveře.
A neodejdu.
40
Andante večerní.
Klid večera ti duši posvětí.
Na dávný myslíš sen a rozpětí,
výpravy slavné do dalekých zemí,
na vášně vzkřik, jenž zmítal nervy všemi,
na lásky bolestné a tichá objetí.
Klid večera ti duši posvětí.
Vášnivé zraky srdce probodly...
záhadné síly osud rozhodly...
a tvrdé slovo, které drtíc mámí,
nad tvými rozchvělo se myšlenkami...
Oh, může se zas duše zachvěti?
Klid večera ti duši posvětí.
41
Ach, jak jsi chodil v černém stmívání
a hlavu tiskl prudce do dlaní,
jak strašné kletby k zemi padaly
v jediný příval, hrozný, zoufalý!
Ne, ani k hvězdám nechtěls hleděti...
Klid večera ti duši posvětí.
Pohasly zraky sladké, dráždivé...
Odlétlo slovo marné, neživé...
A jak se s tebou smířit, osude?
Což mohlo jinak být a nebude?
A kdo mi na to hláskou odvětí?
Klid večera ti duši posvětí.
A všecko má teď hebké obrysy,
šlář z mlhy nyní večer strojí si,
jímž zlehka ovine ti skráň i čelo...
Hle, kdysi bolelo... už přebolelo
42
a tichý stín jen zrakem proletí –
Klid večera ti duši posvětí.
43
Víno.
To všecko bylo už... Obloha modrá, vlahý vzduch
a stezky putující do měsíce.
To všecko bylo už, ten nekonečný kruh,
jenž srdcem protáhne se...
Můj bože, barvotisková pohlednice...
To všecko slyšel jsi... Šum sametový obilí
a hvězdy zpívající nad hlavami.
Oh, kamarádi, čím jsme se to opili
a z které brázdy víno čepuje se?
Nekupte, nekupte, ten hospodský vás mámí!
A přece k tobě jdeme, starý, prastarý ty krčmáři.
Máš pořád stejný štít: U hvězd, u lásky, u měsíčka.
44
Nuž, nalej! Snad opít nás se tobě podaří,
nuž, nalej, dolej výš a třeba přelívej,
ať tvoje víno teče na znavená víčka...
45
Je noc.
Je noc a věčno jest,
spí zem a válka její.
Kovové paprsky hvězd
k zemi mě přibíjejí.
Jsem nyní tvůj, ó země,
sterými šípy zbodán,
v otroctví krutě a temně
za hvězdné groše prodán.
Ta tíž – ó hrozná věc,
či jaké tvé je jméno?
Však srdce moje přec
to není probodeno!
46
A z něho slavně dnes
vytryskl paprsek bílý,
až vysoko do nebes
mé střely udeřily.
Je noc a věčno jest.
Spí země. Oblaka plují.
Až v slavné království hvězd
mé šípy dostřelují.
47
Před branou zavřenou.
Před branou chrámovou – jsou sloupy ze zlata,
podlaha z mramoru a klenba hvězdnatá –
pokorně stojím,
přesladké zášeří jen duše zachytí
a vůni závratnou, však dovnitř vejíti
se bídný bojím.
Jaké to božstvo tam má skvělé oltáře,
kadidlem ováté a skryté do záře,
čisté a bílé,
jakými symboly se duše naplní
a jaké modlitby tam nitro rozvlní
za tiché chvíle?
48
A chrám mi roste výš – sloup každý stromem jest,
už jeho koruny se dotknou bílých hvězd
v houslovém chvění,
tam ptáků duhových se peruť rozpíná
a v jeho haluzích jak hebká vidina
se záře pění...
Já dole hluboko, tak děsně v temnotách,
do země přitlačen jak roztříštěný prach
k hlíně se skláním,
na hlavu zmatenou mi záře nepadá
a tiché tajemství se v srdce neskládá
mi s požehnáním...
A přece utkávám i já svůj bílý sen...
že omilostněn též a sladce očištěn
smím dovnitř vkročit,
49
na mramor pokleknout a čelem o zem bít,
vlnění zázračné svým smyslem zachytit,
zář rajskou zočit.
Až z mého srdce vlna žhavá vyšlehne,
až jasným plamenem si k báni zalehne,
tu zaklínaná
mou touhou nejhlubší a vroucí obětí
se sama od sebe dokořán rozletí
zavřená brána...
50
Obsah:
Otazník5.
Píseň8.
Probuzení10.
Propast13.
Suspiria16.
Stín18.
De profundis20.
Opuštěný chrám23.
Májová noc29.
Vítr v noci30.
Píseň32.
Půlnoc34.
Píseň36.
Sloky39.
Andante večerní41.
Víno44.
Je noc46.
Před branou zavřenou48.
[51]
HUŤ
krásné knihy Morav. kola spisovatelů v Brně.
Ráj srdce.
Verše.
Napsal
Vojtěch Martínek.
Dřevorytovou přílohou doprovodil
Otto Molitor.
Vytiskl
J. Richter v Příboře.
Tištěno roku 1926 typy Kanzlistovými ve 120
výtiscích na ručním papíře a 140 na simili japanu.
Číslo
238
E: av; 2006
[53]