Andante večerní.
Klid večera ti duši posvětí.
Na dávný myslíš sen a rozpětí,
výpravy slavné do dalekých zemí,
na vášně vzkřik, jenž zmítal nervy všemi,
na lásky bolestné a tichá objetí.
Klid večera ti duši posvětí.
Vášnivé zraky srdce probodly...
záhadné síly osud rozhodly...
a tvrdé slovo, které drtíc mámí,
nad tvými rozchvělo se myšlenkami...
Oh, může se zas duše zachvěti?
Klid večera ti duši posvětí.
41
Ach, jak jsi chodil v černém stmívání
a hlavu tiskl prudce do dlaní,
jak strašné kletby k zemi padaly
v jediný příval, hrozný, zoufalý!
Ne, ani k hvězdám nechtěls hleděti...
Klid večera ti duši posvětí.
Pohasly zraky sladké, dráždivé...
Odlétlo slovo marné, neživé...
A jak se s tebou smířit, osude?
Což mohlo jinak být a nebude?
A kdo mi na to hláskou odvětí?
Klid večera ti duši posvětí.
A všecko má teď hebké obrysy,
šlář z mlhy nyní večer strojí si,
jímž zlehka ovine ti skráň i čelo...
Hle, kdysi bolelo... už přebolelo
42
a tichý stín jen zrakem proletí –
Klid večera ti duši posvětí.
43