Píseň.
Je touha horečná
a tou se spaluji.
Ne tebe, skutečná,
však přelud miluji.
Jen přelud duhový
a horce vysněný,
nespjatý okovy
času a proměny.
Ten přelud obrysy
má tvé i těla tvar,
však duši vdechly si
mé sny a srdce žár.
36
Ó sladká květino,
již krví zalévám,
ó prudká vidino,
v tvém dechu umdlévám!
Když mám tě u sebe,
proč cítím z tebe chlad,
proč náhle zazebe,
když měl bych rozkvétat?
Proč oheň očí tvých
mou duši nevznítí,
vzkřik hodin vášnivých
proč nervy necítí?
A když tě vzdálenou
mdlá stopa vzpomní jen,
proč touhou plamennou
jsem v hloubi rozechvěn?
37
Vím: jsi – a nežiješ.
Já tebe stvořil jsem.
A přec mněmě rozryješ,
jak pluh se ryje v zem.
Je touha horečná
a tou se spaluji.
Ne tebe, skutečná,
však přelud miluji.
38