De profundis.
Už jsem se nemodlil
léta, léta.
Ale dnes ze srdce zraněného
výkřik nalomený vzlétá.
Ne prosba, ne pláč,
ne tupé proklínání,
jen zoufalé chroptění sevřeného hrdla,
když člověk se brání,
by vymanil se z ruky rdousící
černého vraha.
Ach, úzkost bez mezí, hrozná, nekonečná
mi k srdci sahá
20
a potápí mne, dusí mne
špinavým kalem –
Což ještě málo jsem se nachodil
trýzní a děsem a žalem?
Co bylo pevného, se propadá
v bezedné tůně,
a hnusem leda jest, co svítilo,
květy a barvy a vůně,
neb příliš dobře za nimi
oko mé rozklad vidí,
a není síly v hvězdách ni na zemi
a teprv ne u bědných lidí,
a nejméně, nejméně
ve mně, ve mně –
Hle, mozkem se rozlévá záplava
a šumí temně.
21
A k zemi jsem sražen silou tajemnou,
mučedník, rozpjat na bolestné lože.
Pro úzkost srdce zmučeného,
smiluj se nade mnou,
Bože, ó Bože!
22