POZDRAV.
V snách země ležela a její tichý hlas
jak sordinami utlumen se nocí třás’ –
po lásce vášnivé jak když se zasní žena
a ještě ze spánku si šepce roztoužená.
Jen vody dálné zpěv a jemný stromů šum
zněl doprovodem táhlým do těch země dum,
proud měsíce jak bledý, rozvlněný příval
ji měkce zaléval a s jejím sněním splýval.
V té noci přátelské, když teplá, unylá
nálada z hvězd, křů, polí, dálek svítila,
jsem známým pruhem země po letech šel zase
a každá mez i brázda vlídně dívala se.
Dech země slyšel jsem i její hovor v snách,
jenž chvěl se ve vzduchu a jako šepot táh’,
zpěv tónů nejasných, jichž nikdo nezachytí,
řeč divných vět a slov, jichž nelze vysloviti.
Hle, cítím, kolem mne se řinou prameny!
A cit mnou prochvěl dávno nepocítěný,
jak touha bezmezná, jak radost tryskající,
jak zrak by jiskřil se a slza tekla s lící.
Tak cítil jsem v té chvíli měkce zjitřené,
že někdo, na koho si duše vzpomene
jen s chvěním radostným a zneklidnělým zmatkem,
teď spojil s duší mou se v pozdravení sladkém.
5
Tys ke mně promluvila nyní, země má!
Vstříc v touze rukama ti kynu oběma,
tvůj vřelý dotek cítím, jak jsi srdce stiskla,
tvé řeči rozumím, jak modrou nocí tryskla.
Je pozdrav milenky, jež sladce zardělá
svůj dýchne polibek v ret, v líce, do čela,
je pozdrav mateřský, jenž odříkáním hoří
a v lásce dojemné o štěstí zahovoří,
je pozdrav sesterský, jejž s růží poupaty
zrak vlahý tlumočí, tak zářně prohřátý –:
...v tvé mluvě měkké, země má, ten pozdrav trojí
se v jeden pramen slil a v jedno slovo pojí.
Buď zdráva, země!...
Mezí, podél hnědých hrud
jdu sám... Je k ránu, už se dní... teď východ zrud’...
Vše ticho ještě, ve snách... jen mé srdce bije
a dojímavá šumí země melodie...
6