JSME SYNOVÉ ZEMĚ.
VERŠE.
1912.
NÁKLADEM DRUŽSTVA MORAVSKO-SLEZSKÉ REVUE V MOR. OSTRAVĚ.
TISKEM KNIHTISKÁRNY „UNION“ V POL. OSTRAVĚ.
[3]
VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
[4]
POZDRAV.
V snách země ležela a její tichý hlas
jak sordinami utlumen se nocí třás’ –
po lásce vášnivé jak když se zasní žena
a ještě ze spánku si šepce roztoužená.
Jen vody dálné zpěv a jemný stromů šum
zněl doprovodem táhlým do těch země dum,
proud měsíce jak bledý, rozvlněný příval
ji měkce zaléval a s jejím sněním splýval.
V té noci přátelské, když teplá, unylá
nálada z hvězd, křů, polí, dálek svítila,
jsem známým pruhem země po letech šel zase
a každá mez i brázda vlídně dívala se.
Dech země slyšel jsem i její hovor v snách,
jenž chvěl se ve vzduchu a jako šepot táh’,
zpěv tónů nejasných, jichž nikdo nezachytí,
řeč divných vět a slov, jichž nelze vysloviti.
Hle, cítím, kolem mne se řinou prameny!
A cit mnou prochvěl dávno nepocítěný,
jak touha bezmezná, jak radost tryskající,
jak zrak by jiskřil se a slza tekla s lící.
Tak cítil jsem v té chvíli měkce zjitřené,
že někdo, na koho si duše vzpomene
jen s chvěním radostným a zneklidnělým zmatkem,
teď spojil s duší mou se v pozdravení sladkém.
5
Tys ke mně promluvila nyní, země má!
Vstříc v touze rukama ti kynu oběma,
tvůj vřelý dotek cítím, jak jsi srdce stiskla,
tvé řeči rozumím, jak modrou nocí tryskla.
Je pozdrav milenky, jež sladce zardělá
svůj dýchne polibek v ret, v líce, do čela,
je pozdrav mateřský, jenž odříkáním hoří
a v lásce dojemné o štěstí zahovoří,
je pozdrav sesterský, jejž s růží poupaty
zrak vlahý tlumočí, tak zářně prohřátý –:
...v tvé mluvě měkké, země má, ten pozdrav trojí
se v jeden pramen slil a v jedno slovo pojí.
Buď zdráva, země!...
Mezí, podél hnědých hrud
jdu sám... Je k ránu, už se dní... teď východ zrud’...
Vše ticho ještě, ve snách... jen mé srdce bije
a dojímavá šumí země melodie...
6
MÁM PLNÉ SLUNCE RÁD...
I.
Mám plné slunce rád, tak v srpnu, červenci,
ne noci unylé a teskné za měsíce
(kdy po sšeřených cestách chodí milenci,
jdou, v pasu drží se, lži sladké hovoříce).
Mám plné slunce rád, jak v dál se rozlévá,
kdy proudí po rolích jak rozžhavená řeka,
kdy v jeho objetí až člověk omdlévá,
kdy v každé haluze tříšt bílé záře stéká.
To země zachvívá se v jeho laskání
a pocely té záře ssaje roztouženě,
a slunce, milenec, se vroucně uklání,
jak spělo v náručí by milované ženě.
Je tvrdě upřímný tak jeho polibek
jak vášnivý a hrdý dotek bojovníka,
jenž v plné síle mužství k mladé ženě klek’,
ji sevřel horoucně, až bolnou slastí vzlyká.
A je to milenec jak z dávných mythů dob,
jenž plane vášnivým a silným milováním,
a v lásce té je rozkoš nejvyšší i hrob,
je moři podobna i naostřeným zbraním.
Mám plné slunce rád, ten velký, slavný proud,
tu sílu zázračnou i sladce dobrotivou,
jíž chtěl bych do všech cév se dáti proniknout
a jako ona dlouze rozlíti se nivou.
7
Mám plné slunce rád, že v jeho záplavě
sen hrdý o vzruchu a prudké síle žije,
že rudý, krásný květ pak vzplane přežhavě
a divnou vůní svojí všecky smysly spije.
II.
Jen jeho pod dechem se kříží životy,
stvol květin, trsy trav se z černé půdy vztyčí,
chléb vezdejší jen z jeho vzroste dobroty,
jen pod polibky jeho žitné stéblo vzklíčí.
Když jeho láska lůno země oplodní,
pak teprv zachvěje se tuchou roditelky,
pak teprve se v brázdách hnědých zúrodní
a tajný početí děj prochvěje jí velký.
Když za léta se vlní zlatý žita lán
a z jeho šumění jak sterý hlas by zpíval,
zdaž není chvalozpěv to, jímž je uctíván
ten dárce milosti, ten plavý, svatý příval?
A po všech mlhavých a teskných zimy dnech,
když vlídný paprsků spád na oknech se láme,
jak vzepne páž se k záři v prudkých záchvěvech
v to pozdravení sladké, přátelské a známé!
Ó živote, ó světlo, sílasílo laskavá,
jež hubíš temnoty, když ke smrti nás raní...!
...Mám plné slunce rád, že žití rozdává,
v něm láska, síla, touha, vznět a požehnání.
8
III.
Všecku tu živelnou radost
člověka dávného z dětských dob lidstva,
kdy ruce vztahoval k světlému božství,
plně tak chápu!
Chápu ten vášnivý, němý a pokorný vzlyk,
chápu to horoucí, prosebné sklonění šíje,
slavně když nad obzor vyplula z jitra
zářící koule;
jasná a velebná, úsměv jež poslala dálkám
v tisíci odrazech světla, jež na rose květů
pestrou a nádhernou proměnou barev
zahrála tiše!
Na strmých temenech horských a v objetí hlubokých lesů
dávný ten člověk, jenž polo byl dítě a napolo zvíře,
v úžasu němém a blaženém k zemi se skláněl
před bohem světla!
Jaký to prudký byl pocit,
závratný, hrozný a sladký a velký,
který mu tenkráte prošlehl duší,
tak ještě prostou a nerozbrázděnou!
Jaký to mocný byl výkřik,
jenž se mu ze hlubin divoce vydral,
plnou když zátopou bílého světla
rázem byl zatopen!
9
Rozkoš a hrůza a bezmezná úzkost
byla v tom výkřiku, byla v tom náhlém
sepětí dlaní!
...Všecku tu živelnou radost
člověka dávného z dětských dob lidstva,
kdy ruce vztahoval k světlému božství,
plně tak chápu!
10
KANTILÉNA LETNÍ NOCI.
I.
Ne, noci nesvěř se, můj bratře, jsi-li sláb
a duši máš-li měkkou, do níž vlny bijí,
noc tiše hovořící zatne do ní dráp,
ji steskem zatopí a zlomí nostalgií.
Hle, pod jasného slunce slavnou velebou
zem celá v plné šíři před tebou se zvedne,
však teď jen modrý stín zříš v před i za sebou
a v plavý lán se změní dálky nedohledné.
Vše jiným, stlumenějším hlasem hovoří,
jenž sladce falešnou tě spije intonací,
květ s trním stejně bledým svitem zahoří
a pod hvězd požárem se v stejném proudu ztrácí.
A zapomeneš sám, co hořkých zklamání
ti za dne žhavého dlaň dralo do krvava,
teď pohár od nebes se k tobě uklání
a hudba tajemná tě ve sny skolébává.
Noc zradí tě a zlomí v sladkých zášeřích,
že lehce uvěříš i v zázraky a divy,
květ růží nejvonnějších čekáš na keřích
a pocel s milovaných retů konejšivý.
Co za dne z žalných stínů žití tušil’s kvést,
jak sny své bolestně jsi viděl roztříštěné,
teď divně zjasní se, vše květem, hudbou jest,
že pošetilé srdce znovu zapomene,
11
a noc je žhavých visí spije opiem,
zem nádhery a divů stvoří v okamžení –
Ne, noci neuvěř, neb marným zlomí snem
a závratí a touhou, v které pravdy není.
II.
To bílé děvče s okem zářícím
jde modrou nocí v stříbře roztaveném,
má tělo průsvitné, jak světicím,
jež boha vidí, v nebesích je věnem,
má v pohledu svém všeho kouzla svod
a její krok je jako hudba tichá,
jde polem, rosou, podél břehů vod,
dech vůně těžké z šatů jejích dýchá,
a v zrak se dívá, tebe potká-li,
stisk horečný tě spojí s hrudí její,
až cítíš, jak se ňader vlny vzepjaly,
a rety její dlouze vyprávějí
ti těžkou, nikdy neslyšenou zvěst –
V ní tušení je velké o závrati,
v ní vidiny jsou chimérických měst,
jež jako mlha za rána se ztratí.
A vracíš se, máš mlhu ve zracích,
dech těla jejího tě ještě mámí,
jdeš mdlý, jak ukolébán v bílých oblacích,
jdeš roztesknělý tichem, pod hvězdami,
12
a zvolna, jako nůž, jenž řeže do rány,
tě šedá jistota zas chladným zraní svitem,
ty vidíš, že to sen byl marný, vylhaný,
květ vadnoucí, jenž vzklíčil pod blankytem.
III.
Hvězd miliony
a světy nesmírné, jež pouze tušíme,
a modré nekonečno,
tak věčné, věčné, věčné
a bez mezí –
jak zoufalý to kontrast
s ubohou, směšnou, červí
nicotou naší!
...Na mezi sám
od města daleko i lidí nepatrných,
od zrady vší a tmy a nenávisti,
tu ležím tiše,
dech doušky mateří jak sladké pozdravení
se vlní nad zemí
a nade mnou jen velká, slavná, závratná
obloha modrá!
Já drobný atom,
úlomek nekonečně malý atomu – země,
tu tíhu cítím obrovitých rukou,
jež do nejzazších mezí pevně, drtivě
objaly světy –
13
já cítím, nene, já slyším šumění těch moří,
v nichž tonu beze stopy,
prach s prachu, jiskra bezejmenná,
jediná hláska v nehynoucí, hrozné,
vítězné, slavné prostoru písni!
IV.
Ne, noci nesvěř se, když chabé peruti
nad tůně její hluboké se nepovznesou,
když síly nemáš v nich, bys nechal bez hnutí
květ růží omamných, jež na stráni se třesou,
když tíha zklamání tě příliš udeří,
až jemné přísvity se v šedé stíny změní,
když srdce zbičované ihned uvěří
v jas nový, v zoru, květ, dnů nových pozdravení,
když duše tvojí zrak, jež mdlá je, bázlivá,
v tvář Věčna, v propast tmám se dívat nedovede,
když hrůzou poraněn si výhled zakrývá
a úzkostně chce vidět jenom sebe, sebe,sebe.
Ó, nechoď v bílou noc, když hvězdně zahoří,
když v bledé záplavě se lesknou pole spící,
a hlasů neslouchej, jež ze všad hovoří,
a nevěř vidinám, jež chodí při měsíci.
Ne, noci nesvěř se, neb zrádně miluje –
...však kdo máš silnou duši, které neomámí,
v ni přímým zrakem hleď, jenž plá a panuje,
a širé dálky světů sevři myšlenkami.
14
STROM.
Stál v lese tmavý.
Kol jeho hlavy
proud větrů naříkavý
se honil a úkrytu hledal.
V něj blesky bily,
lijavce dštily,
on však pln hrdé síly
jen haluze k nebesům zvedal.
Stál zpříma více
vždy do lítice,
ať rány padajíce
hruď zryly mu v divoké vřavě,
po boji smělém
šum otřás’ tělem,
zněl ve větvoví celém –
a v hrdé stál poznovu slávě.
Vstříc po té změně
vzpjal roztouženě
jak ženich k mladé ženě
své náručí pozdravům světla;
paprsky chytal,
je tiše vítal,
až zlatý déšť se kmital
a po větvích duha se spletla.
15
Tu jednou z rána
bouř rozpoutaná
lesního bila pána,
a blesků vztek surově lítil,
rozťal jej v půli
barbarskou zvůlí,
až jiskry vyšlehnuly
a strom jak pochodeň svítil.
Což divým hněvem
vzkřik proběh’ dřevem,
až prudkým větví zpěvem
ten výkřik zněl do kola sborem!
Tak v celém lese
v drtivém děse
vše slyší, jak se třese
strom hořící posledním vzdorem.
...A teď se vzpíná
jen spálenina,
jak ruka temná, siná,
jež ve prudkém protestu sklána;
však stojí přece,
spálené plece,
tu zpříma na pasece,
a ve slunci černá se rána.
16
...Ano, tak žíti
jak strom, jenž chytí
svých větví tuhou sítí
vztek bouře, když v koruně hřímá,
nepadne k zemi,
silami všemi
vzdor šumí haluzemi
a ve skonu stojí přec zpříma!
17
BŘEZNOVÉ ZVĚSTOVÁNÍ.
Cos jako nesmělý a tichý polibek
se dotklo země.
Proud slunce rozvlněný na lán šedý vtek’
a holé stromy zachvěly se temně.
Tak stály zamlkle jak smutné stařeny
v bolestném snění.
Trup jejich šedivý a k nebi vztyčený
o dlouhém vypravoval opuštění.
Svit jasně prolét’ bezlistými větvemi
a korunami...
Hlas teplý, podivný se vlnil nad zemí
a mluvil o snech, jež jsou za horami.
A větřík laskavý jak měkký dotek táh’,
do dálek běžel,
k zemi se lísal, na níž zlatý slunce prach
v brázdách a všude po záhonech ležel.
A šeptal sladkou zvěst a pozdrav s výsosti:
„Buď pozdravena
a požehnána, země, plná milosti,
tys pannou byla, nyní budeš žena!
K slavnosti zásnubné se slunce uchystá
a zážeh jasu
tě spojí závratně s ním, panno přečistá,
v rozkoše sňatek, nádheru a krásu.
18
A požehnané životy, jež zaplanou
pak z tvého klína,
v nich roztaví se krásou dávno čekanou
ženicha vášeň, láska nevěstina!“
A země zachvěla se, plaše vzhlédla naň
a řekla jemně:
„Aj, čekám oddanáoddaná, a co jsi řek’, se staň,
aj, čekám zde, až ženich pokyne mně!“
V ráz ve stromech šum zazněl, paprsk třesavý
se korou vinul,
jak tichých úsměvů by tekly záplavy,
jak šepot oddaný by vzduchem plynul.
A v prudkém spádu letí vody bystřinou,
jež šumí, šumí...
Z ní slyšíš výkřiky, jak v ráz se vyřinou,
z ní slyšíš radost, jež se neutlumí.
Jen bříza na stráni, jež stála v dumání,
si medituje:
„Jak směšná duše lidská, že si odhání
to blahé poselství, jež vzduchem pluje!
Jak pošetilé srdce lidské! Zdržuje
a tlumí toky.
Van sladký, jižní když v ni tiše zaduje,
jen vzdech se ozve z nitra přehluboký“.přehluboký.“
19
JEDNOU ZA DEŠTIVÉHO VEČERA.
To zamlžený večer byl
a zvolna tichý deštík mžil –
tak maně jen a z náhody
jsem přešel vedle hospody.
A jak jsem mimo okna šel,
v zrak světla proud mi zahořel,
a hlasů tříšť a zvuků šum
jsem chytil letem do svých dum.
Z vnitř právě hudba veselá
tak bouřným tempem zazněla,
jak kdosi chtěl by těžký cit
tou prudkou hudbou utlumit.
A tónů mocné přívaly
v déšť, mlhu z jizby splývaly
a hřměly, až skla okenní
se zatřásla v tom proudění.
Ta hudba divě vášnivá
kams do hlubin se zarývá,
jak šílí, třeští v rozletě:
„Ej, jsme jen jednou na světě...!
Ej, mládí brzy uvadne
a padnem’ stáří ve chladné
a nikdy v žití závrati
dech mládí se již nevrátí...“
20
Tak tóny ty se rozchvěly,
tu píseň prudce zapěly
a tryskaly a bouřily
v nerv každý, každé do žíly.
A jak hřměl oné hudby spád,
já v směsi slyšel flétnu lkát,
šum basy hučel v tónů sněm
zpěv vášně v rythmu zdlouhavém.
Však nejvíc houslí tenký hlas
se svíjel, plakal, smál se, třás’,
ba, v kantiléně houslí těch
vše zajásalo v nápěvech:
„... Ej, jenom jednou mládí jest,
jen jednou zaplá do tvých cest,
jedenkrát celé za žití –
nuž, pospěš číš tu vypíti!
Co zítřka bol? Jen v dnešek hleď,
tak smutkům všem dej odpověď,
nač čítat času vteřiny?
Ať padnou věčna ve stíny!
Ej, jenom jednou, jedenkrát
květ zavoní, nuž, vem jej rád,
pryč s vážnou vráskou na čele,
žít vesele, žít vesele...“
21
Tak oněch zvuků přívaly
mně do myšlenek volaly –
a do deště a mlhy dál
hřměl divý hudby bakchanál.
22
RUCE.
Ryk strojů nocí hřměl a výhní plály hutě,
i na obloze svítil požár záplavy,
les komínů se tyčil tvrdě, nepohnutě
a reflex roztančil se po nich krvavý.
A všecko jednou písní bouřilo a vřelo,
vše v rytmu jediného slévalo se proud,
jak jediné a velké křičelo by tělo:
Jen stále, bez oddechu! Růst neb zahynout!
Jak jediný a strašný kolos obrovitý
by vítězně a těžce do šíře si leh’
a do kraje se díval rudých očí svity
a ruce nespočetné zdvihl v komínech...
Ty ruce pochmurné a ohněm ošlehané
jak v mocném rozmachu by zahrozily všem,
tak vzepjaly se v noc, jež ohňů září plane,
tak vzdorně pozvedly se v gestu vítězném.
A hrozí nezdolané, hrozí zlé a smělé
a pyšně vzpřímeny jsou v pevném vědomí,
že v ujařmených dálkách není nepřítele,
jenž pevnou, vkořeněnou moc jim přelomí,
že všecko, pod nimi co tiše odpočívá:
dělnické domky z cihel, úřady i chrám,
je všecko jejich, jejich říše mlčenlivá,
jež otročí jim věrně z noci ku zorám...
23
A do noci, jež ohněm do krvava plála,
ty ruce zdvihaly se ve tlum veliký –
a z hutí strojů píseň stejná, neustálá
v to tvrdě výsměšnými hřměla výkřiky.
24
IMPROVISACE ZA TESKLIVÉ NOCI.
I.
Noc temnem bezedná; déšť ve skla oken bije
a vichr bezuzdně se válí po polích.
Jak bolest divoká a stesk když duši zryje,
že za výbuchem pláče hořký tryskne smích,
tak kvílí jeho sten a stromů ve větvoví
se láme, odražen zas do oken se vrhá,
udeří, v bezmocném jen vzteku rámem trhá,
pár hesel zoufalých ti ochraptěle poví
a zas se svíjí v tmách.
Nic nevidíš, jen moře
tvrdého černa, jak je deště protne šleh,
nic necítíš, jen tíhu, širé na prostoře
jak v beztvárných se klade obrysech.
To chvíle mučivá, kdy myslíš na sebe,
kdy zadíváš se znovu vlastní ve hlubiny,
kdy náhle v duši cosi zazebe
a zabolí. Tvůj život mdlý a nehostinný
vyvstane před zraky, a je ti čehos líto,
co mohlo jinak být a nikdy nebude – –
Tvé osamocení teď hovoří to
a větrů pláč a deště krůpěje,
jak po skle stékají. – A bolest tajná,
již přemáhal jsi, bil a stlumoval,
teď v zrak se zadívá a hlavou zachvěje
25
a mozkem jenom šumí jakýs citát z Heina,
jenž tlumočil ti vlastní duše žal:
Doch„Doch fall’ ich unbesiegt und meine Waffen
sind nicht gebrochengebrochen, nur mein Herze brach.“
To chvíle taková, kdy bolest usnout nedá,
kdy duše ubitá se chví a tesklivá,
kdy tíseň drtivá se ve hlubinách zvedá,
kdy oko v úzkostech se do tmy zadívá,
kdy vidíš, tvoje sny jak roztříští se jednou,
kdy světla nechápeš, jen tíhůtíhu úderů,
svou cestu v dálkách vidíš, šerou, bezvýslednou,
a bědně prohránu svou sílu veškeru –
a touha bláznivá v těch těžkých hodinách
se rodí: Vstát a vyjít, chodit ulicemi,
bez cíle, bez vědomí, větrem, v tmách,
a volat s krví v očích divě do noci
svou žhavou nenávist a pohrdání všemi
a zuby jenom skřípat v chabé bezmoci – –
II.
A to je všecko? Cesta bědná
v neznámo kalné z neznáma,
kde jakás síla bezohledná
lednýma bije rukama,
ten věčný vzlyk, jenž vysmívá se
biblickým chvalám souladu,
ten květ, jenž v pomíjivé kráse
už nese vůni západu,
26
ten stálý úder z tajných dlaní,
ten chmurný závěr v dění všem,
to přísných sudeb hrozné zrání –
to nazýváme životem?
Kdo větším nám je nepřítelem?
Má tvrdou ránu na náš vzdech,
má úsměšek jen v zraku stmělém,
když jdeme k němu v úsměvech.
A jedna prudká bolest láme
tím hořkým proudem v závrati,
že tolik jemu v obět dáme
a málo tak nám navrátí.
III.
....Stín...Stín podivný a tvrdý světnicí se protáh’,
beztělý, živý stín... Já cítil jsem, jak dlouze
se vlnil kolem mne, já jeho dotek cítil,
já poznal, jak mi hledí v moje zřítelnice,
já slyšel, jak se kdosi v malé jizbě zasmál
řezavým, krutým smíchem suchých ironiků –,
pak těžký sten se vřezal do temna a v ohlas
lkavého větru, povzdech hluboký a dlouhý,
až příliš dlouhý, nepravdivý, vysmívavý –
A jasno bylo mi: Stín nyní paroduje
úzkosti moje, zjitřený stesk, tíseň, bolest
a stejně vysmívá se líčeným tím vzdechem
jak smíchem jízlivým –
27
Zas přišel’s, stíne,
chladný a přísný hoste zachmuřených nocí,
ty šerý vysměvači duše rozjitřené,
jenž svistem výsměšků a chladem hovoříš mi
v bouři citů zvlněných?
Zas přišel’s, stíne,
rozume suchý, smutný, výčitko ty stálá,
jenž radost otrávíš řezavou analysou
a ránu prohloubíš tím úšklebkem a mrazem
upřených pohledů?
...A náhle v chvíli jedné zmizelo mi všecko –
Kams do závratných hlubinhlubin, cítil jsem, že padám,
a v jeden obrovský vír, v jeden těžký chaos
svět celý sléval se. A doba, místo, prostor
v té chvíli přestaly v mém mozku existovat,
jen hučení se neslo jako velikých vod,
jak hluboký šum černých, věkovitých hvozdů,
v němž tónů nerozeznáš. Proudy hučí... Duní
jak hřmění mezi horami... Ten příboj valný
odkudsi z dálek tryská, nesmírný a chmurný,
do pusté hlavy bije, prochází jí zcela,
z temnoty rodí se a zaniká zas v temnu –
A cítil jsem, že moře hlasů velké, hrozné
z neznáma vlní se. Všech lidských hlasů příval,
jež za zoufalých hodin ze hlubiny tryskly,
to zahřměl nyní v rhytmu neobsáhlých proudů –
Vzkřik žhavý bolesti i tiché zaúpění,
28
vzlyk za noci i kletba surová a mstivá,
šept modliteb, jež křehce, oddaně se nesly
ku prázdným nebesům, mdlým, olověně šedým,
i zakřiknutý vzdech, jenž v zárodku se zlomil
už na rtech sevřených –
vše spojilo se, slilo
a valilo jak uragan. A z tmy se nořil
tisíců pohled, stíny tisíců se chvěly
v zvlněném hřmění tom, dav postav nespočetný,
a zraky všech jsem cítil na dně duše svojí,
jak pálily a leptaly – Zrak suchý matek,
zrak zarosený milenek i pohled dětí,
podlité krví oči, strhané a sprahlé,
i oči těch, kdož nesou svoje odsouzení
bez věty, nezlomeně, všecky jako jehly
ve víru světélkovaly.
A proud se valil
nový a nový, zpěvem nestlumeným třásl
se temný vzduch a stále ze hlubin stoupal
mrak lidské bídy, děsu, bolesti a hrůzy,
mrak bez začátku, konce, od pólu až k pólu,
mrak napojený děsem, zoufáním a hořem,
mrak hlasů zápasících; divých, nezladěných,
běsnících, šílících...
29
I svůj hlas postřehl jsem
v té bouři, tenký výkřik úzkostí a pochyb,
jenž zněl jak houslí ševel v hřmění rozvášněném,
jak ptáka zatikání v řevu, závan trávy
ve velkolepé písni zvonů uvolněných –
chvěl třesavě se, ubit vteřinu se zvedal,
...zas plachý tón...
a příval obrovitým spádem
jej pohltil a duněl do temna a z temna,
mrak lidské bídy, děsu, bolesti a hrůzy.
IV.
....Ta...Ta divná chvíle přijde vždycky,
když v myšlenkách se sešeří:
sen závratný a utopický
hladinu duše rozčeří.
A všecky možné hypothesy
ti prudce hlavou proletí –
to sen je bez hranic a mezí
a s věrou, jež je u dětí.
Z dnů zatopených kalem špíny,
z chvil zoufalých a zjařmených
svět vyvolati chceš si jiný
duchů a lidí blažených,
svět svobodný, kde soudruh druha
v bratrské lásce pozdraví,
kde nezazvoní pouta tuhá,
v nichž duch i tělo churaví,
30
svět svobodný, kde myšlenka si
volnýma vzlétne křídloma,
kde bílou záři neuhasí
spleť starých dogmat pitomá,
ten svět, jak snily dávné hlavy
v horečných visích po věky,
jenž jako přelud mihotavý
let tisíce je daleký.
Óh, schytat vlny žhavých hlasů,
jež zmítaly se v hořkých snech
a marně nových věků krásu
čekaly v smutku, v bolestech,
óh, slíti v jeden dravý příval
tíž lidské bídy veškeru,
jenž rudým by se proudem slíval
v děsivou revolt nádheru –
...eh, utopie nesmyslné –!
Tma na nebi, mrak táhne jím,
a dálky tvrdých stínů plné
se netřesou hvězd jiskřením –
A přece buší zas a zase
v mdlou hlavu nápěv absurdní:
...Tak ožíti, až rozeplá se
v obzorech slunce nových dní!
31
Až v zjevený čas záře čistá
svět celý jasně prostoupí,
až tisíců krev světlo schystá,
sám sebe člověk vykoupí,
až starých pověr nad troskami
zem zaslíbená vyvstane
a nový květ až srdce zmámí
úzkostné, věky týrané!
Zvon temnou kletbou nezaduní
v reflexy chmurné mrtvých svíc,
nad bezednou a prázdnou tůní
nezalká duše zoufajíc!
Z všech dálek bude pozdrav splývat,
vzduch rozšumí se pocely,
stvol, tráva, strom – vše bude zpívat:
Člověče, bratře, příteli!
Což v novém, mohutnějším vzpětí
i obloha se rozklene,
což sladko bude pohlížeti
v sluneční toky zvlněné!
Což uvolněné děti hroudy
krev novou v žilách ucítí,
což bude závratno v ty proudy
se vnořit, plně vyžíti!
32
V.
...A prší, prší stále – – Hlava unavená
v tmu dívá se, kde vítr vztekle bičuje
strom sedraný... Jak větrů šílený hlas sténá,
jak píseň zahořklou a tesknou žaluje,
jak monotonně o sklo krůpěje se tříští,
vše splývá v šum...
Tvá mysl bloudí v daleku,
a rozechvělé přeludy o kráse příští
a o slíbených zemích, které člověku
údělem budou ve dnech příštích formací,
se trhají jak příze bílé pavučiny –
Proud strašných bolestí, v nichž lidstvo krvácí,
nesmírná tíha věků za neznámé viny
a všecek chmurný stín, jenž duši vyssává,
jdou stále s člověkem. – Ne, jeho cesty stmělé
věk dlouhý nerozzáří svatá záplava,
ne, dlouho neuvidí člověk spasiteléspasitele...
Ty drobný atome, jenž s gestem zoufanlivým
svou úzkost duše drobné vrháš v dění světů,
ty tečko mizivá, s té písně rhytmem živým,
závratným, hrozným svou chceš pojit větu?
33
...A přijde chvíle taká, kdy i slyšíš rád
divoký výkřik vichru v zachmuřené pláni,
kdy hudbou drsně vlídnou zní ti jeho spád,
jak jindy hlahol zvonů šerem za klekání,
kdy v mozek dopadá ti úder krůpějí
tmou zrozených a v tebe udeřených temnem
tak shodně, přátelsky, jak v máji smáčejí
když skráň ti teplá mžení v pozdravení jemném.
34
MELODIE.
Ach, smutek na smutek a bolest na bolest
nám v srdce dopadá a hořkosti v něm zrají –
...ej, vždyť ta duše jako zahrada prý jest
a krvavé jen květiny v ní rozkvétají –
a čím ti více květin vykvete,
tím lépe živořil jsi v bídě té,
tím sladší vědomí prý budeš mít,
žes poznal plnou cenu, co je žít,
a čím ti vlny příbojů víc city rozšlehají,
tím skvělej’ zaplá budoucna ti svit...
Ej, bolest... Ten ji zná a nové pozná zas,
jen komu od kolébky u cest zpívávaly –
jen komu v zimy sníh a modrý léta jas
zněl jejich písně motiv neustálý –
nuž, poznovu-li bouře zachvěje,
ty plesnivé přec zbudou naděje
a k potěšení stará přísloví,
z nichž člověk nadšení si uloví, –
tak náplast dáme na hořkost a žaly –
a písnička se zase obnoví...
35
DĚTSKÁ POHÁDKA O OSUDU.
l.
Jak děti odešly, tak v drobném pokojíku
vše zůstalo... Zde hračky, knížek hromádka .hromádka...
A knížku pohádek jsem v tichém okamžiku
zved’ se země a čet... Tak praví pohádka:
...Den prvý Osud zámkem zadumaně chodil
a zvolání se neslo temnem tlumeno:
„Dnes počet statisíc se lidských duší zrodil,
ó řekni, Osude, co dáš jim za věno?“
A Osud, stařec velký, plněplné dlaně zlata
v tmu hodil větrům v plen, a slavně slovo řek’:
„Jak dnes mi kvete všeho hojnost vrchovatá,
tak oněm ať je stejně celý žití věk!“
Dne druhého už Osud v zemanském jen dvoře
vlád’ shrbený, a v noci zase výkřik zněl:
„Dnes duší statisíce vchází v lidské hoře,
ó řekni, Osude, co dáš jim za úděl?“
Tu Osud stříbro hodil v dálku zachmuřenou
a s peněz cinkotem zní jeho žehnání:
„Jak dnes mi stříbro slouží bílou svojí cenou,
tak je ať život celý bída nezraní!“
A třetí den byl Osud mdlý a zpracovaný,
měď házel do noci a této věštby zvěst:
„Vám, kdož jste zrozeni, měď dávám, žití rány,
jak mně jest noci té, ať vaše žití jest!“
36
V den poslední krov jenom rozbitý se stáčí
a bída z koutů zří. Zněl výkřik v noci zas:
„Slyš, Osude, kdož nyní na svět přijdou v pláči,
co tebou souzeno jim žití ve zápas?“
Nic Osud nevhodil. Jen pochmurně a temně
řek’ kletbu tvrdou těm, kdož světlo uzřeli:
„Dnes bolest veškera a bída žije ve mně,
tak oni ať jdou žitím, bědní, ztesknělí!“
A marno prý se vzpírat, k nebi tyčit dlaně,
nezvratně usouzeno žití tvoje je;
a stejno, bouříš-li, či kráčíš odevzdaně,
jak slovo Osudu ti přiřklo koleje...
...Ta divná pohádka mi těžce promluvila
tak zvláštním hovorem až v duše hlubinu –
Kdo odsoudí? Kdo bije? Jaká hrozná síla?
Jen najít poslední tu všeho příčinu!
Proč, ono temné proč jen zůstalo mi na dně,
tou velkou otázkou vše hovořilo kol.
Ach, jak ta pohádka ji rozluštiti snadně,
proč radost údělem, proč krev a sten a bol!
A v chvíli té jsem cítilcítil, z žití dráhy celé
že polovici za to postoupil bych snad,
jen moci záhadě té vášnivě a smělésměle
se ve tvář zadívat!
37
II.
A k nám jen blíží se
kryt šalebnou vždy maskou,
dnes zvem’ ji nadějí
a zítra vznětem, láskou,
dnes radost slibuje,
květ bílý v zemích nových,
jas v čistých pohledech
zřítelnic čekankových,
a zítra mámivá
zas maska s lící spadne,
a zříme úšklebek
v bezmasé tváři chladné,
a ve sluch vřeže se
a zamrazí tě vždycky
výsměšné písničky
text suše ironický.
Nač spít se fantomem,
jímž sami sebe klamem?
Nač obraz chatrný
krýt pozlaceným rámem?
Jen stát v tom přívalu,
mít srdce zkamenělé!
Ať mraky nad hlavou
jdou hrozivé a stmělé!
38
Ožehlé kmeny v sled
zlomeny k zemi lehnou,
a stromy pružné jen
zbaběle hlavy sehnou.
Ten temný, němý vzdor
je těch, kdož podléhají,
však kteří neprosí
a chmury v čele mají.
Když klesnout – bez chvění,
čelem a v přední frontě,
a v sled se rozhlédnout
v dál po všem horizontě!
39
PÍSEŇ MRTVÝM.
Již bylo k večeru, kdy všel jsem do kostela.
Vzduch chladný, divně těžký ze všech koutů vál .vál...
A na chóře, kde klenba pozvolna se tměla,
kdos neviděný tiše na varhany hrál.
Tak jenom pozvolna klad’ na klávesy dlaně,
jak větřík v přeletu se dotkne nízkých trav,
a tóny přitlumené měkce, odevzdaně
mi s hůry padaly jak vlídný na pozdrav.
A v šero stanul jsem, skráň opřel o zeď chladnou
a nechal myšlenkami pramen tónů jít –
To bylo mi, jak v duši umučenou padnou
když slova přátelská: Výš! Vzhůru! Doufat, žít! –
Hrál člověk neznámý... A soucit vlídný padal
z těch varhan pějících... A v sešeřený chrám
a v stíny namodralé dlouze píseň spřádal,
podivnou, táhlou píseň mojim myšlenkám.
Pak umlk’... Zase začal... Jistým udeřením
pohřební píseň z kláves dlouze zazněla.
Zpěv mrtvým... Píseň chmurná padá těžkým spádem
v loď chrámovou, tak smutná, hořce ztesknělá.
A v představách mi rázem obraz známý vstával:
Je jizba plna stesku, jakby dlouze táh’
teď z koutů sešeřených dusných mraků nával –
a v středu jizby leží mrtvý na marách.
40
Má květy u hlavy, je ve svátečním šatě,
svic pohřebních zář mdle se v tvář mu chví,
a na retech, jež na vždy ustrnuly spiatě,
spí jakés veliké a vážné tajemství.
A život daleko. Dlaň mrtva je a chladná –
A těžké De profundis volá v jeho sen –
Ne, nic ho nevzbudí, už síla světa žádná,
v svět jiný, tušený je zcela ponořen...
...A mně se zdálo nyní, na kostelním chóře
jak z varhan pohřební se táhle řinul zpěv,
že kdosi mrtvý leží chrámu ve prostoře
a celá chrámu loď že jest mu za rakev.
Že mrtvý obrovský, už s utuhlými rysy
zde pohřebním je ještě slaven hlaholem,
ten mrtvý, jehož dechem chrám se vlnil kdysi,
jenž žitím plným byl, ne prázdným symbolem.
Je mrtva víra dávná. Jak když západ splývá
se šerem večerním a na sklech mizí svit
pozdravem posledním, tak jenom tucha zbývá
a zbytek tradice, jíž nelze oživit.
Je mrtva víra dávná. Víra plná, žhavá,
vší touhy středisko, snů povzdech poslední,
ta síla nezlomná, jež cestám účel dává –
čím nyní jest? Jen symbol, který sevšední.
41
A mně se nyní zdálo, od soch jak se klene
stín tvrdý, pochmurný, jenž celým chrámem vzrost’,
že kostry jsou těl dávných, smutné, opuštěné,
jež odkázala vnukům dávná minulost.
Je mrtva víra dávná. A zda nová vzhoří
a síly ukryté svým věrným ukáže?
Zda ve křest nových dní se lidská duše vnoří
a pouta zrezavělá ve prach zaháže...?
Zda z kostí stlívajících nové vzklíčí sémě,
zda v metempsychosách žár zaplá dávných dum?
Co dávné mozky snily v předtuchách a temnětemně,
zda vyřkne nové, volné evangelium?...
...A v temnu varhaník hru končil nepoznaný...
Teď akkord poslední dum pohřebních se nes
a ještě ozvěna... Pak used’ za varhany
jen němý, mrtvý stín a dýchl do kláves...
Vyšel jsem z chrámu. Jako velká vlna
dech sladký večera táh’ ztichlou ulicí –
A modrá obloha, tak slavná, velká, plná,
hvězd zraky dívala se na zem’ tisíci.
42
JEDNOU VE VÁNOCE.
Vánoce – zase jsou Vánoce!
Doložit možno datem.
Všecko je divně tak sváteční,
vzrušeno zbožným chvatem!
Toulám se samoten bez cíle
sněhem a ulicemi –
vánoční dívají reflexe
na mne se okny všemi...
Kam jenom pohlédneš, stromeček,
svíčičky a tak dále –
jak se to vystaví pro radost,
k Věčného Pána chvále.
Sníh padá lehce a potichu,
svátečně nějak také –
jenom to u mne je, bože můj,
takové všelijaké!
A že tak dojemně zvonily
zvony dnes starým zvykem,
zase jsem ucítil, že jsem dnes
věřícím katolíkem...
Kostel je plný, plničký...
Kadidla dech mne ovál...
Ve předu právě tam vánočně
páter cos deklamoval.
43
Byl vám to takový divný hlas!
Měkký a dojímavý!
Cosi jak laskavé vanutí
hladilo lidem hlavy.
Byl vám to takový starý kněz!
Tlusťoučký, celý bílý!
Podivným, stařeckým přízvukem
věty se rozproudily...
A já jsem slyšel jen závěrek,
snad ani celý ani,
jak vroucně, svátečně vykládal
o božím smilování:
„Ježíšek rozbil ty staré tmy,
zahladil bídu naši,
každý své blaho už nalezl
v Ježíši Messiáši!
Není už nešťastných, zoufalých,
kdož stojí nad propastí!
Všechněm nám zářivě vytryskla
naděje z rajské vlasti!
Všichni jsme, křesťané, spaseni,
bolest v nás místa nemá,
všichni jsme šťastni už na vždycky
hvězdičkou od Betléma!“
44
Věřte, to bylo tak dojemné,
pravda v tom byla jista,
ostatně – dnes máme, křesťané,
zrození Pána Krista,
že kdysi v židovském městečku,
špinavé, bědné díře,
chudá stáj stala se paprskem
k oddané věků víře;
kdož by si v takový svatý den
duši zas nerozčeřil!
A když jsem vycházel z kostela,
všemu jsem skoro věřil.
Zase tak v myšlenkách, bez cíle
toulám se ulicemi –
Vánoce bohatých měšťáčků
hleděly okny všemi.
45
JIŽ PÁTÝ ROK.
Lékař: Ztrácí se v halucinacích....halucinacích...
Matka: Ó, ne... už je v jiném světě.
V pražské nemocnici v květnu 1911.
....Již...Již pátý rok tu ležím, páni doktoři,
a žitím znavena jsem zcela. Ale není
svět nový daleko! Hlas pevný hovoří
mi v hlubinách, že dní se, že jde vykoupení!
Po šerých, teskných dnech vše měkce zalijí
paprsky laskavé a temnou nemocnicí
lán zkvete sněženek a růží, lilijí –
pak duše opustí vězení praskající!
A přijde ona, Sestra bílá, s úsměvem,
u lože stane mi a za dlaň vezme skrytě,
jen zrakem pokyne, jen tichým záchvěvem
a půjdem’...
Jako matka pro své dítě
si přichází, jež dlouho cizích u lidí
v ústrcích strádalo, mdlé, choré, nelíbané,
tak si mne odvede, mou bolest uvidí
a touhu bez mezí, jak v kalných očích plane...
Já vím, že přijde! Přijde! Ne ta děsivá,
již smrtí chladně zvete, ne ta, Slitovnice
to ke mně přijde jasná, jež se usmívá,
a její oči hřejí v duši vnikajíce...!
46
...Dnes, panipáni doktoři, tu v noci u mne stála...
Ne přelud... Vím to jistě... Hlava zemdlená
mi klesla bez hnutí – a náhlá zář mi vála
ze zraků jejích v tom a radost bez jména
mě celou zatopila... Tělo průsvitné
jsem uviděla... Světlý stín... Jak čistá panna
jest ona, Sestra naše... Oči blankytné,
ret dětský má... Tvář její měkce zadýchána –
A cestu ukázala... Letem závratným
jsme nad hvězdy se nesli v modré nekonečno,
zem pod námi se ztratila jak chvějný dým
a nad námi jen klid a věčno, věčno, věčno –
I ráj jsem viděla, a zvuků slavný příval
v bezmezném jásání jak mořských proudy vod
bil ke mně odevšad, s mé duše hlasem splýval,
a hvězdy zpívaly i slunce o závod...
Jen světlo, bílé světlo do bezdna a z bezdna
se lilo... Požár, požár... Dálka hvězdná
a celá nesmírnost jen světlou byla vlnou,
bezmeznou, velkou, zvuků, vůně plnou...
Já půjdu, panipáni doktoři... A brzy... Dobře vím...
Mé ruky nedržte a nepoutejte k zemi –
Rok pátý ležím tu... O ticho! Neslyším,
zda stlumenými ještě nejde kročejemi...
47
POVÍDKA Z VESNICE.
Dva jenom sebevrahy hustá tráva skrývá
tam v koutě zapadlého hřbitova.
Byl první hlava vzpurná, odbojná a mstivá,
a druhá panna čistá, růžová.
A jejich života stemnělá historie
v zem s pohřbenými těly zapadla.
A tak jen lidská hořkost u plotu tam hnije
a naděj zlomená a uvadlá.
....Rost’...Rost’ synek v dědině, květ vonný nezřel kvésti
a sestrou jeho byla Lopota.
Když k slunci zadíval se, kdosi tvrdou pěstí
jej nazpět zvrátil v jařmo života.
Měl tátu, bůh ví kde, a máma odumřela,
sám toulal se jak bez domova pes,
kam šel, tam nadávka mu v jeho cestu zněla,
jed’ kůrku včera tam a jinde dnes.
A z každé tvrdé věty zbyla v duši rána
a do té stopy možno símě klást,
jak když je za podzimku půda rozrývána
a zrní padá do zoraných brázd.
Hněv tajný, sžíravý mu na dně duše klíčil
– ach, přesmutno je v takém nitru číst! –
a ze všech myšlenek se jeden přízrak tyčil,
zjev zamračený, chmurná nenávist.
48
Pak mstil se, každou křivdu potají zas splácel
vždy za noci, kdo za dne po něm šleh’,
až jednou do ruda se obzor zakrvácel –
to plné stodoly jsou v plamenech.
Co čekat jiného, než v žaláři že zbledne?
Ej, jak je těžko volnou ztratit zem’!
Tož skončil komedii v minutě si jedné
kdes na jabloni starým opaskem.
Pak v koutě za večera kdys jej pochovali.
Zpěv nad ním nezněl, vzlykot tlumený,
a pod starý mu kaštan přímo místo dali,
že tělo objímaly kořeny.
A brzy sousedku měl ve svém opuštění.
Let dvacet bylo jí. A jako jarní den.
Ač otec nádenník byl, bez chalupy, jmění,
hoch selský toužil po ní roznícen.
Však jinak vyšlapán je život na dědině.
„Ne!“ otec sedlák přísně synu řek’.
A za rok necelý v dům vešla hospodyně,
jež statek měla, pole, dobytek.
Ej, kterak zabolí tak těžké odmítnutí!
Ej, kterak do duše to udeří!
Však hluboká tůň každé stiší hnutí,
jen chvíli hladina se rozčeří.
49
A mladou utopenou dali k hrobu také,
tam staré její matky vetchá dlaň
jí urovnala na hrob kvítí všelijaké
a keře růží nasadila naň.
Vím jistě, že se dobře oběma tam dřímá!
Vždyť blížního je ruka nezraní.
Sen věčný, hluboký ji pod růžemi jímá
a jeho v kaštanovém kořání.
A každý rok, když červen v květech rozeplá se
a slavně září v kraji zjásaném,
dech lásky ztracené ta v růžích prosní zase
a on své vzdory drsným kaštanem.
50
NEMOŽU ŤA, DUŠA MOJA, ZAPOMENÚŤ...!
Motiv národní písně.
Ten nápěv jímavý mně divně v duši pad’...
Byl večer, vůně růží táhla ze zahrad,
kdos neviděný píseň zpíval sobě v tmách
a modrým večerem se teskný přízvuk táh’...
Já zachytil jsem letmo onen konec jen,
jak zpěvák zavolal si v smutku, roztoužen:
Nemožu ťa, duša moja, zapomenúť...!
Ach, před jakými lety, kdož ví, z jakých úst
ta melodie prvně započala růst...
Však já jsem dobře cítil: v stejné ve chvíli,
tož někdy z večera, se tóny rozlily
a také tichým klidem pozvolna se bral
ten pěvec neznámý, jenž prvně notoval:
Nemožu ťa, duša moja, zapomenúť...!
To bylo někde v horách. Zmlklo klekání
a mlha modravá se k lesům uklání,
a ten, kdo zpíval prvně, bloudil sám a sám
a tesknou duši svoji otevíral tmám...
Ej, kterak v taký čas se všechno rozchvěje,
i velké toužení i marná naděje,
kdy nelze nemyslit a nelze zapomenout...!
51
A bolest lásky jemu nitro zvlnila,
a padla nálada tak teskná, unylá,
kdy touha ruku stisknout prudce zaplane,
v zrak hledět, slovo říci teplé, trhané –
...a všechno snění, naděj, touha, rozlety
se stělesnily náhle jedné do věty:
Nemožu ťa, duša moja, zapomenúť...
Eh, kdož ví, kdo to byl, ten básník lidový!
Jsou lidí neznámých ty písně hřbitovy.
Jen jejich zhaslý cit, ten dávném po roce
z těch vane melodií ještě hluboce.
Eh, kdož ví, kde ta láska jeho tiše tlí,
kde dědina, kde tóny prvně vylétly:
Nemožu ťa, duša moja, zapomenúť...
Ten večer však jsem cítil divné souznění,
jak z nitra vlastního když zpěv se pramení,
jak sám bych onu píseň skládal poprvé,
měl nitro touhou, steskem zdráno do krve,
jak měl bych onu chvíli vyjádřiti znov
a zase zachytiti přízvuk oněch slov:
Nemožu ťa, duša moja, zapomenúť...
52
TI VŠICHNI, KTEŘÍ ŽILI...
Ti všichni, kteří žili v tomto kraji kdys,
ti mrtví, nemylte se, neodešli zcela.
Vždyť stopu zachytiti dosud mohl bys,
kde pěšinami noha jejich procházela.
A jejich dávnou prací, hořkým strádáním
jsou dosud pole zvlhlá, rozkypřeny lány;
když za večera jdu a hlavu ukláním,
vždy hlasy tajemné se vlní nečekány.
To země, matka naše silná, laskavá,
chví ozvěnou se stálou odumřelých hlasů,
jak před mnohými věky zněla záplava
volání lidských kdysi dávných ze zápasů,
jak touha vydrala se z prsou stísněných,
jak hořká zoufalost se divě rozvířila,
jak lidí, setlelých dnes, zvonil jasný smích,
jak slza padala, když těžká bolest bila,
to všecko žije stále. Žádný lidský sten
se ztratit nemůže a nikdy v prázdno nezní,
však tajnou silou země vždy je rozvlněn,
jej stromů list, šum řeky, květů stvoly vězní.
A každý, kdo jde potom krajem vnímavý
a přitlumeným tónům země porozumí,
ne prázdný slyší zvuk, však vlídné pozdravy
a slova přátelská, jak dokola kol šumí,
53
a ví, že k němu nyní mluví všichni ti,
kdož žili před námi a na roli tu mřeli,
kdož kdysi lkali hořce v jařmu ubiti,
kdož kdysi jásali tak slunní, rozvroucnělí,
a ví, že věčně van ten bude šuměti,
tak dlouho, dokud květy rodit bude země,
a lidem budoucím jak bratří objetí
že skráně ovane tak vlídně, přetajemně.
Ti všichni, kteří žili kdysi na zemi,
ti mrtví, nemylte se, nezhynuli bědní.
Jich dávné životy i s city se všemi
nás pozdravují stále, hledí naše ve dni.
54
OBSAH:
Pozdrav (1911)35
Mám plné slunce rád (1910)67
Kantiléna letní noci (1911)11
Strom (1910)1415
Březnové zvěstování (1907)18
Jednou za deštivého večera (1906)20
Ruce (1909)23
Improvisace za tesklivé noci (1911)25
Melodie (1908)35
Dětská pohádka o Osudu (1909)36
Píseň mrtvým (1910)40
Jednou ve Vánoce (1910)43
Již pátý rok (1911)46
Povídka z vesnice (1909)48
Nemožu ťa, duša moja, zapomenúť (1909)51
Ti všichni, kteří žili (1910)53
[55]
Od téhož autora:
Verše:
1909 Cesty.
1910 Sešit sonetů.
Překlad:
1908 Nicolaus Lenau: Savonarola, báseň.
Povídky:
1911 Pluh života.
Literární studie:
1909 Básnické dílo Petra Bezruče.
1910 Nová literatura česká.
1012 J. S. Machar, přehled jeho básnického díla, kromě četných populárních brožurek literárních
E: av; 2006
[56]