RUCE.

RUCE.
Ryk strojů nocí hřměl a výhní plály hutě, i na obloze svítil požár záplavy, les komínů se tyčil tvrdě, nepohnutě a reflex roztančil se po nich krvavý. A všecko jednou písní bouřilo a vřelo, vše v rytmu jediného slévalo se proud, jak jediné a velké křičelo by tělo: Jen stále, bez oddechu! Růst neb zahynout! Jak jediný a strašný kolos obrovitý by vítězně a těžce do šíře si leh’ a do kraje se díval rudých očí svity a ruce nespočetné zdvihl v komínech... Ty ruce pochmurné a ohněm ošlehané jak v mocném rozmachu by zahrozily všem, tak vzepjaly se v noc, jež ohňů září plane, tak vzdorně pozvedly se v gestu vítězném. A hrozí nezdolané, hrozí zlé a smělé a pyšně vzpřímeny jsou v pevném vědomí, že v ujařmených dálkách není nepřítele, jenž pevnou, vkořeněnou moc jim přelomí, že všecko, pod nimi co tiše odpočívá: dělnické domky z cihel, úřady i chrám, je všecko jejich, jejich říše mlčenlivá, jež otročí jim věrně z noci ku zorám... 23 A do noci, jež ohněm do krvava plála, ty ruce zdvihaly se ve tlum veliký – a z hutí strojů píseň stejná, neustálá v to tvrdě výsměšnými hřměla výkřiky. 24