JIŽ PÁTÝ ROK.
Lékař: Ztrácí se v halucinacích....halucinacích...
Matka: Ó, ne... už je v jiném světě.
V pražské nemocnici v květnu 1911.
....Již...Již pátý rok tu ležím, páni doktoři,
a žitím znavena jsem zcela. Ale není
svět nový daleko! Hlas pevný hovoří
mi v hlubinách, že dní se, že jde vykoupení!
Po šerých, teskných dnech vše měkce zalijí
paprsky laskavé a temnou nemocnicí
lán zkvete sněženek a růží, lilijí –
pak duše opustí vězení praskající!
A přijde ona, Sestra bílá, s úsměvem,
u lože stane mi a za dlaň vezme skrytě,
jen zrakem pokyne, jen tichým záchvěvem
a půjdem’...
Jako matka pro své dítě
si přichází, jež dlouho cizích u lidí
v ústrcích strádalo, mdlé, choré, nelíbané,
tak si mne odvede, mou bolest uvidí
a touhu bez mezí, jak v kalných očích plane...
Já vím, že přijde! Přijde! Ne ta děsivá,
již smrtí chladně zvete, ne ta, Slitovnice
to ke mně přijde jasná, jež se usmívá,
a její oči hřejí v duši vnikajíce...!
46
...Dnes, panipáni doktoři, tu v noci u mne stála...
Ne přelud... Vím to jistě... Hlava zemdlená
mi klesla bez hnutí – a náhlá zář mi vála
ze zraků jejích v tom a radost bez jména
mě celou zatopila... Tělo průsvitné
jsem uviděla... Světlý stín... Jak čistá panna
jest ona, Sestra naše... Oči blankytné,
ret dětský má... Tvář její měkce zadýchána –
A cestu ukázala... Letem závratným
jsme nad hvězdy se nesli v modré nekonečno,
zem pod námi se ztratila jak chvějný dým
a nad námi jen klid a věčno, věčno, věčno –
I ráj jsem viděla, a zvuků slavný příval
v bezmezném jásání jak mořských proudy vod
bil ke mně odevšad, s mé duše hlasem splýval,
a hvězdy zpívaly i slunce o závod...
Jen světlo, bílé světlo do bezdna a z bezdna
se lilo... Požár, požár... Dálka hvězdná
a celá nesmírnost jen světlou byla vlnou,
bezmeznou, velkou, zvuků, vůně plnou...
Já půjdu, panipáni doktoři... A brzy... Dobře vím...
Mé ruky nedržte a nepoutejte k zemi –
Rok pátý ležím tu... O ticho! Neslyším,
zda stlumenými ještě nejde kročejemi...
47