NEMOŽU ŤA, DUŠA MOJA, ZAPOMENÚŤ...!
Motiv národní písně.
Ten nápěv jímavý mně divně v duši pad’...
Byl večer, vůně růží táhla ze zahrad,
kdos neviděný píseň zpíval sobě v tmách
a modrým večerem se teskný přízvuk táh’...
Já zachytil jsem letmo onen konec jen,
jak zpěvák zavolal si v smutku, roztoužen:
Nemožu ťa, duša moja, zapomenúť...!
Ach, před jakými lety, kdož ví, z jakých úst
ta melodie prvně započala růst...
Však já jsem dobře cítil: v stejné ve chvíli,
tož někdy z večera, se tóny rozlily
a také tichým klidem pozvolna se bral
ten pěvec neznámý, jenž prvně notoval:
Nemožu ťa, duša moja, zapomenúť...!
To bylo někde v horách. Zmlklo klekání
a mlha modravá se k lesům uklání,
a ten, kdo zpíval prvně, bloudil sám a sám
a tesknou duši svoji otevíral tmám...
Ej, kterak v taký čas se všechno rozchvěje,
i velké toužení i marná naděje,
kdy nelze nemyslit a nelze zapomenout...!
51
A bolest lásky jemu nitro zvlnila,
a padla nálada tak teskná, unylá,
kdy touha ruku stisknout prudce zaplane,
v zrak hledět, slovo říci teplé, trhané –
...a všechno snění, naděj, touha, rozlety
se stělesnily náhle jedné do věty:
Nemožu ťa, duša moja, zapomenúť...
Eh, kdož ví, kdo to byl, ten básník lidový!
Jsou lidí neznámých ty písně hřbitovy.
Jen jejich zhaslý cit, ten dávném po roce
z těch vane melodií ještě hluboce.
Eh, kdož ví, kde ta láska jeho tiše tlí,
kde dědina, kde tóny prvně vylétly:
Nemožu ťa, duša moja, zapomenúť...
Ten večer však jsem cítil divné souznění,
jak z nitra vlastního když zpěv se pramení,
jak sám bych onu píseň skládal poprvé,
měl nitro touhou, steskem zdráno do krve,
jak měl bych onu chvíli vyjádřiti znov
a zase zachytiti přízvuk oněch slov:
Nemožu ťa, duša moja, zapomenúť...
52