JEDNOU VE VÁNOCE.
Vánoce – zase jsou Vánoce!
Doložit možno datem.
Všecko je divně tak sváteční,
vzrušeno zbožným chvatem!
Toulám se samoten bez cíle
sněhem a ulicemi –
vánoční dívají reflexe
na mne se okny všemi...
Kam jenom pohlédneš, stromeček,
svíčičky a tak dále –
jak se to vystaví pro radost,
k Věčného Pána chvále.
Sníh padá lehce a potichu,
svátečně nějak také –
jenom to u mne je, bože můj,
takové všelijaké!
A že tak dojemně zvonily
zvony dnes starým zvykem,
zase jsem ucítil, že jsem dnes
věřícím katolíkem...
Kostel je plný, plničký...
Kadidla dech mne ovál...
Ve předu právě tam vánočně
páter cos deklamoval.
43
Byl vám to takový divný hlas!
Měkký a dojímavý!
Cosi jak laskavé vanutí
hladilo lidem hlavy.
Byl vám to takový starý kněz!
Tlusťoučký, celý bílý!
Podivným, stařeckým přízvukem
věty se rozproudily...
A já jsem slyšel jen závěrek,
snad ani celý ani,
jak vroucně, svátečně vykládal
o božím smilování:
„Ježíšek rozbil ty staré tmy,
zahladil bídu naši,
každý své blaho už nalezl
v Ježíši Messiáši!
Není už nešťastných, zoufalých,
kdož stojí nad propastí!
Všechněm nám zářivě vytryskla
naděje z rajské vlasti!
Všichni jsme, křesťané, spaseni,
bolest v nás místa nemá,
všichni jsme šťastni už na vždycky
hvězdičkou od Betléma!“
44
Věřte, to bylo tak dojemné,
pravda v tom byla jista,
ostatně – dnes máme, křesťané,
zrození Pána Krista,
že kdysi v židovském městečku,
špinavé, bědné díře,
chudá stáj stala se paprskem
k oddané věků víře;
kdož by si v takový svatý den
duši zas nerozčeřil!
A když jsem vycházel z kostela,
všemu jsem skoro věřil.
Zase tak v myšlenkách, bez cíle
toulám se ulicemi –
Vánoce bohatých měšťáčků
hleděly okny všemi.
45