JEDNOU ZA DEŠTIVÉHO VEČERA.

JEDNOU ZA DEŠTIVÉHO VEČERA.
To zamlžený večer byl a zvolna tichý deštík mžil – tak maně jen a z náhody jsem přešel vedle hospody. A jak jsem mimo okna šel, v zrak světla proud mi zahořel, a hlasů tříšť a zvuků šum jsem chytil letem do svých dum. Z vnitř právě hudba veselá tak bouřným tempem zazněla, jak kdosi chtěl by těžký cit tou prudkou hudbou utlumit. A tónů mocné přívaly v déšť, mlhu z jizby splývaly a hřměly, až skla okenní se zatřásla v tom proudění. Ta hudba divě vášnivá kams do hlubin se zarývá, jak šílí, třeští v rozletě: „Ej, jsme jen jednou na světě...! Ej, mládí brzy uvadne a padnem’ stáří ve chladné a nikdy v žití závrati dech mládí se již nevrátí...“ 20 Tak tóny ty se rozchvěly, tu píseň prudce zapěly a tryskaly a bouřily v nerv každý, každé do žíly. A jak hřměl oné hudby spád, já v směsi slyšel flétnu lkát, šum basy hučel v tónů sněm zpěv vášně v rythmu zdlouhavém. Však nejvíc houslí tenký hlas se svíjel, plakal, smál se, třás’, ba, v kantiléně houslí těch vše zajásalo v nápěvech: „... Ej, jenom jednou mládí jest, jen jednou zaplá do tvých cest, jedenkrát celé za žití – nuž, pospěš číš tu vypíti! Co zítřka bol? Jen v dnešek hleď, tak smutkům všem dej odpověď, nač čítat času vteřiny? Ať padnou věčna ve stíny! Ej, jenom jednou, jedenkrát květ zavoní, nuž, vem jej rád, pryč s vážnou vráskou na čele, žít vesele, žít vesele...“ 21 Tak oněch zvuků přívaly mně do myšlenek volaly – a do deště a mlhy dál hřměl divý hudby bakchanál. 22