JEDNOU ZA DEŠTIVÉHO VEČERA.
To zamlžený večer byl
a zvolna tichý deštík mžil –
tak maně jen a z náhody
jsem přešel vedle hospody.
A jak jsem mimo okna šel,
v zrak světla proud mi zahořel,
a hlasů tříšť a zvuků šum
jsem chytil letem do svých dum.
Z vnitř právě hudba veselá
tak bouřným tempem zazněla,
jak kdosi chtěl by těžký cit
tou prudkou hudbou utlumit.
A tónů mocné přívaly
v déšť, mlhu z jizby splývaly
a hřměly, až skla okenní
se zatřásla v tom proudění.
Ta hudba divě vášnivá
kams do hlubin se zarývá,
jak šílí, třeští v rozletě:
„Ej, jsme jen jednou na světě...!
Ej, mládí brzy uvadne
a padnem’ stáří ve chladné
a nikdy v žití závrati
dech mládí se již nevrátí...“
20
Tak tóny ty se rozchvěly,
tu píseň prudce zapěly
a tryskaly a bouřily
v nerv každý, každé do žíly.
A jak hřměl oné hudby spád,
já v směsi slyšel flétnu lkát,
šum basy hučel v tónů sněm
zpěv vášně v rythmu zdlouhavém.
Však nejvíc houslí tenký hlas
se svíjel, plakal, smál se, třás’,
ba, v kantiléně houslí těch
vše zajásalo v nápěvech:
„... Ej, jenom jednou mládí jest,
jen jednou zaplá do tvých cest,
jedenkrát celé za žití –
nuž, pospěš číš tu vypíti!
Co zítřka bol? Jen v dnešek hleď,
tak smutkům všem dej odpověď,
nač čítat času vteřiny?
Ať padnou věčna ve stíny!
Ej, jenom jednou, jedenkrát
květ zavoní, nuž, vem jej rád,
pryč s vážnou vráskou na čele,
žít vesele, žít vesele...“
21
Tak oněch zvuků přívaly
mně do myšlenek volaly –
a do deště a mlhy dál
hřměl divý hudby bakchanál.
22