STROM.
Stál v lese tmavý.
Kol jeho hlavy
proud větrů naříkavý
se honil a úkrytu hledal.
V něj blesky bily,
lijavce dštily,
on však pln hrdé síly
jen haluze k nebesům zvedal.
Stál zpříma více
vždy do lítice,
ať rány padajíce
hruď zryly mu v divoké vřavě,
po boji smělém
šum otřás’ tělem,
zněl ve větvoví celém –
a v hrdé stál poznovu slávě.
Vstříc po té změně
vzpjal roztouženě
jak ženich k mladé ženě
své náručí pozdravům světla;
paprsky chytal,
je tiše vítal,
až zlatý déšť se kmital
a po větvích duha se spletla.
15
Tu jednou z rána
bouř rozpoutaná
lesního bila pána,
a blesků vztek surově lítil,
rozťal jej v půli
barbarskou zvůlí,
až jiskry vyšlehnuly
a strom jak pochodeň svítil.
Což divým hněvem
vzkřik proběh’ dřevem,
až prudkým větví zpěvem
ten výkřik zněl do kola sborem!
Tak v celém lese
v drtivém děse
vše slyší, jak se třese
strom hořící posledním vzdorem.
...A teď se vzpíná
jen spálenina,
jak ruka temná, siná,
jež ve prudkém protestu sklána;
však stojí přece,
spálené plece,
tu zpříma na pasece,
a ve slunci černá se rána.
16
...Ano, tak žíti
jak strom, jenž chytí
svých větví tuhou sítí
vztek bouře, když v koruně hřímá,
nepadne k zemi,
silami všemi
vzdor šumí haluzemi
a ve skonu stojí přec zpříma!
17