BŘEZNOVÉ ZVĚSTOVÁNÍ.
Cos jako nesmělý a tichý polibek
se dotklo země.
Proud slunce rozvlněný na lán šedý vtek’
a holé stromy zachvěly se temně.
Tak stály zamlkle jak smutné stařeny
v bolestném snění.
Trup jejich šedivý a k nebi vztyčený
o dlouhém vypravoval opuštění.
Svit jasně prolét’ bezlistými větvemi
a korunami...
Hlas teplý, podivný se vlnil nad zemí
a mluvil o snech, jež jsou za horami.
A větřík laskavý jak měkký dotek táh’,
do dálek běžel,
k zemi se lísal, na níž zlatý slunce prach
v brázdách a všude po záhonech ležel.
A šeptal sladkou zvěst a pozdrav s výsosti:
„Buď pozdravena
a požehnána, země, plná milosti,
tys pannou byla, nyní budeš žena!
K slavnosti zásnubné se slunce uchystá
a zážeh jasu
tě spojí závratně s ním, panno přečistá,
v rozkoše sňatek, nádheru a krásu.
18
A požehnané životy, jež zaplanou
pak z tvého klína,
v nich roztaví se krásou dávno čekanou
ženicha vášeň, láska nevěstina!“
A země zachvěla se, plaše vzhlédla naň
a řekla jemně:
„Aj, čekám oddanáoddaná, a co jsi řek’, se staň,
aj, čekám zde, až ženich pokyne mně!“
V ráz ve stromech šum zazněl, paprsk třesavý
se korou vinul,
jak tichých úsměvů by tekly záplavy,
jak šepot oddaný by vzduchem plynul.
A v prudkém spádu letí vody bystřinou,
jež šumí, šumí...
Z ní slyšíš výkřiky, jak v ráz se vyřinou,
z ní slyšíš radost, jež se neutlumí.
Jen bříza na stráni, jež stála v dumání,
si medituje:
„Jak směšná duše lidská, že si odhání
to blahé poselství, jež vzduchem pluje!
Jak pošetilé srdce lidské! Zdržuje
a tlumí toky.
Van sladký, jižní když v ni tiše zaduje,
jen vzdech se ozve z nitra přehluboký“.přehluboký.“
19