PÍSEŇ PODZIMNÍ NOCI.
Plá bílý měsíc jako stříbro roztavené
a na polích se leskne chladný jeho příval,
šum vody teskně hrá, mdle obloha se klene
a celý svět jak v mlhu jedinou by splýval.
To chvíle samoty, pryč od lidí a ztracen
jdu v polích sám a sám... A nikdo nejde se mnou.
Sen touhy ukryté, nejčistším pelem zlacen,
teď může vyklíčit a vzhořet září jemnou.
Neb za dne, kdy jen rozum chladně zahovoří,
má každá věc tak přízvuk ironický...
však nyní za noci... viz, modrá světla hoří
a vše je zladěno, tvůj celý osud lidský
má nyní půvab svůj. Rys ostrý jevů mizí
a hrany nečnějí. Znáš heslo zaklínací,
jímž spící vzbudíš svět svých přeludů a visí,
jímž srdci zahořklému prudký tep se vrací
a vše zní spodním tónem, smírným, roztouženým
a měkce hladícím...? Ó vidiny a stíny,
dnem ubité a světlem slunce rozzářeným,
jak vítá pohled váš, teď pravdivý a jiný!
29
Je mrazno na cestách a bílé svítí jíní
na doušce mateří. Však větru tichý závan
je vlídně přátelský. To tvoje chvíle nyní,
jdeš... šumem vody jasným zvolna uhýčkáván...
A ne už sám... Tvá vidina jak z mlhy stkaná
tak blízko u tebe... jak nikdy ještě dosud...
A duši pronikne jak sladký pozdrav z rána,
vidina, touha, sen... a život tvůj i osud...
Ne, stínem nejsi... drahá... vidím tě a cítím
a silou vůle své tvůj přelud v tělo změním!
Já vím, ty u mne jsi, já v náručí tě chytím,
tvé srdce uslyším bít rozvířeným chvěním.
Tvůj zrak mi mluví teď ve vznětu rozechvělém,
má ruka potichu, vím, na tvém leží vlase,
žeh těla tvého mým i prudce šlehne tělem
a vlna jediná teď v žilách rozlévá se...
Je strašná vlna ta... V ní dlouhých odříkání
je popel nasypán... Hle, tíží kles’ až ke dnu
a zmizel nadobro už... A co nyní brání,
ať těla nesplynou nám v mocnou vlnu jednu,
30
rudou a nádhernou, z níž požár jisker tryskne
jak vodopádu tříšť... a není dne ni zoře...
...vše mizí... a jen jasně tvoje tělo blýskne...
bez mezí, bez mezí je nekonečné moře...
...Ó snění znaveného mozku! Noc mi zpívá
svůj nápěv sentimentální. Jen vztáhni dlaně
a mlhu zachytíš, jak nad stezkami splývá
a na křoví se věší, bědně, roztrhaně – –
...Plá bílý měsíc jako stříbro roztavené
a na polích se leskne chladný jeho příval,
šum vody teskně hrá, mdle obloha se klene
a celý svět jak v mlhu jedinou by splýval.
31