Zahrada (1917)

Verše z let 1911–1916, Vojtěch Martínek

Diplomatická verze Ediční verze
V. MARTÍNEK: ZAHRADA.
[3] VERŠE Z LET 1911–1916.
1917. OBÁLKU, TITULNÍ LIST A PŘEDSÁDKU DŘEVORYTY VYZDOBIL JAR. VOTRUBA. * VYTISKL JAR. STROJIL V PŘEROVĚ. * NÁKLADEM FR. BOROVÉHO V PRAZE.
[4] SVÉ ŽENĚ OTILCE PŘIPISUJI TENTO SEŠIT NEJTĚŽŠÍCH ŽIVOTNÍCH KRISÍ A NOVÉHO VZEPLÁNÍ.
[5]
ČTYŘI SLOKY.
Kdo vyšels do výšin, ne, nechoď v údol zpátky! Tma pod tebou: mdlé země stín, tvé vlastní duše zmatky – a nad tebou, hle, nebes klín – ó, jaký to pohled je sladký! Kdo přešels slední most v kraj světle usměvavý, k té tmě, v níž po léta jsi rost, ne, neobracej hlavy! Měj v zracích jas a rosy skvost a v duši zpěv radostné slávy! A směle jdi a směle pluj, zpukřelé přelom lano! Kdo nad tebou? Ty soudce svůj! A čestně bojováno! Nuž: slední zápas dobojuj! Rci budoucím jitrům: ó ano! Však při tom: dobře víš, že z kořenů my rostem! ó, hroznou přebojuješ tíž, 7 co v slově řeknem’ prostém, než všecky svory přelomíš a s dálným se rozloučíš mostem! 8
DAR.
Je život bohů dar a jako dar jej přijmi – však měnivý jeho tvar rukama uhněť svými! Do země kořeny jsi vklíněn věčným řádem, však krve proud vzpěněný tvé duše zašum spádem – Nad hlavou oblaky a sladký slunce příval, jenž plá ti ve zraky, hlas, který v sluch ti zpíval, to tvoje jest, to tvé – – skloň srdce odevzdané, ať hnutí laskavé do všech tvých smyslů skane – Vždyť za to zaplatíš hlodavou žití mukou, hle... v nehostinnou tiš ti temné ruce tlukou 9 a zlobně hledají vznět každý, písně závan, květ, který potají se vzepjal očekáván a živen nadějí půlnočních meditací... slyš... u tmy veřejí se kalná vlna ztrácí... Přec okna otvírej... Jsou dálky rozzářeny... Jak šlehne světla rej a zalije ti stěny...! A pohleď: vysoký a slavný let je ptáků – a pohleď: útoky jak blednou tvrdých mraků – Ó nakloň hlavu svou zátopě dobrotivé, v zář sluneční milostnou, ve zpěvy ptáků živé 10 a všecko ať je žár zachycen smysly tvými – Je život bohů dar a jako dar jej přijmi. 11
NAD STRŽÍ HLUBOKOU...
Nad strží hlubokou, jež tmí se zeleně, krvavá růže svítí. Ó pozoruj, ó pozoruj, jak v smavé proměně paprsků vlnobití v nesmírný padá klín – a všecky hltá mlčenlivý, hrozný stín. Nad strží hlubokou, jež děsná, beze dna, zářivý zázrak zkvétá. Ó utrhni, ó utrhni, kol květu průhledná sluneční síť se splétá – Je rosa na něm, pel a oblak duhový se v lístky rozestřel. Však, bratře, posečkej a dobře, dobře zvaž, než nad tůní se schýlíš – Ó přemítej, ó přemítej, rci, pevnou ruku máš, by nechvěla se příliš? Kdo mdlý, v ráz couvni v šeř, nevztahuj ruky chvějné na svítící keř – 12 Je závratná ta zelenavá hlubina – zda cítíš... láká, láká... Ne, nezírej, ó nezírej, tam peruť rozpíná se zeleného ptáka – Jen kdo prost závrati, smí beztrestně a hrdě s keře trhati. Však věř: je strašnou rozkoší přec pohled ten, jenž celým tělem mrazí – Kdo silný jest, kdo silný jest, ať hrozně rozechvěn přemůže temné srázy! Nad sebou slunce proud a dolů v bezedno, zmar prudce pohlédnout – 13
PŮLNOČNÍ KONFITEOR.
Nic víc, nic víc – jen v sebe uvěřit! A vlastní duši světlo rozžehnout! Jak radostno je potom být a žít, s odvahou pevnou v špinavý jít proud! Rost’ ze zmatků jsem, vlny zalily mé srdce zcela... Jaká úzkost dní, ó jaký nocí kvil, když šílily v mém mozku vlny dravých povodní! Rost’ ze zmatků jsem... Jaký je to chvat uniknout z lesů, než se sešeří... A jaké shroucení: mít v sobě chlad, když člověk sobě, sobě nevěří – Rost’ ze zmatků jsem – Maska vylhaná mě šálila a soumrak oslepil. Nač čekati? Je dlouho do rána a jaký smysl, jaký směr a cíl? Rost’ ze zmatků jsem, vlny zalily mé srdce zcela... Ale v úzkostech jsem překotně šept’, temnem opilý, naivní modlitbu a horký vzdech: 14 Nic víc, nic víc – jen v sebe uvěřit! A vlastní duši světlo rozžehnout – poctivým rytmem srdce v poplach bít a čistým čelem kalný vítat proud – 15
SLOKY.
Ó žel, ó žel, ó žel, máš jeden život jen – a svět pln tajemství je v dálky rozestřen – jest obzor nekonečný bez mezí, beze stěn! Tisíce životů teď pracuje a sní, tisíce pramenů stajenou hudbou zní, tisíců srdcí tlukot v proud splývá vítězný. A jedním vzepláním hřmí žití koloběh – co prudkých úderů v horečných práce dnech, co tichého hvězd chvění za nocí v modrých snech! Ó moci proniknout ten nespočetný dav, prolnouti horečně 16 všech milliony hlav, zachytit každou píseň šílených ze záplav! V tisíce chatrčí, v paláců tisíce pohledět, rozumět, čím kvílí vichřice, čím matky uspávají k děckům se chýlíce. Ó bědně zachytíš ne vlnu... kapek pár – zříš matné přízraky, ne slavný, jasný tvar – – ó bolest neúkojná, ten marný cítit žár! Chceš všecko procítit svým srdcem malátným a žití vlastního stesk těžce láme jím – ...chceš schytat lidskou bouři a státi nade vším –? 17 Ó žel, ó žel, ó žel, jak bolestný je sten – Je svět pln tajemství, do dálek rozestřen, a obzor nekonečný bez mezí, beze stěn! 18
HUDBA. (Bonn nad Rýnem, červen 1913.)
Tma v pokoji... já churav, zlomený v koutě jsem tiskl unavenou hlavu o židle rám... l bílá slečna teď, jež vedle seděla, mé řeči cizí, však duše mojí vnitřně spřízněná, jen dlouze mlčela... Sametně stíny do duše padaly... Jak tiché praménky vzpomínky šuměly a na svůj domov dálný, na bezkydských hor táhlé šumění, na slunce západy, na bílá jitra, na všecky, kdož mi drazí byli tam, jsem myslil teď... A teskným, hořkým snům jsem duši otevřel, jež rozjitřena choroby chladem tak se bolestně jak podzimní list na javoru třásla. Má chorá duše, tam kdes daleko, daleko přes hory a pole, vody je naše vlast... A co mne táhne k ní? Stesk bez mezí mým celým tělem prošleh’, stesk samoty, neb žízeň života v horečných očích zkalila se v mdlobě, (jak černý pták by kloval v chabou hruď,)hruď) 19 a za ruku jsem chytil bílou dámu a vášnivý sten v hlase se mi třás’, jak prosil jsem ji: „Hrejte, hrejte, hrejte, sic zšílím úzkostí...“ A ke klavíru si sedla. Svíce zaplála. Jen klávesy se zaleskly a světla rudý reflex se na tváři a v temných vlasech třás’, však já byl v temnu. Chvíli bílou rukou v klávesách bloudila a neurčitě cos praeludovala – až náhle v ráz jásavý úder zavzněl v jizbu sešeřenou, ...jak zpěv a výskot, sterých hlasů šum, zvířených smyslů pozdrav, prudká radost... a mně ta melodie v mozek zařízla se... Slovanský tanec hrála Dvořákův... A já jsem viděl v choré fantasii zas temné lesy, dědiny a zas jsem slyšel šumět, zpívat, jásat domova pozdrav. Bože, jaký proud se vlní z kláves, jaký prudký příval, 20 vzkřik lidí bezstarostných, tanec, smích, pocely, vášeň, ňader rozbouřených zdvih v náhlém rozhoření smyslovém! A bylo mi, jak zde teď před očima by rozléval se žhavých zpěvů šum –: „Ej, žít a žít... a zcela zapomínat, co temna na cestách, ej, upít se a v ráz se utančit a prudce umilovat...“ Já vím: ta melodie mateřskou mi promluvila řečí, jakby náhle kdos z domova mi přišel nečekán a známým hovorem se v duši vlichotil mi, to přítel zapíraný, hazardně jenž nejdražší své statky prohýřit chce, hráč, piják, milovník, však nejdražší a srdci mému nad vše jiné blízký... A zpívá, zpívá tanec Dvořákův... Dlaněmi prudce svíral jsem si čelo a klávesy se smály, horce volaly rodnou mou řečí – 21
SÁM.
Je noc – já v jizbě sám a sám mdle dívám se, vstříc tvrdým tmám – a v okna bije větru smích, jak divě šílí po polích – To těžká chvíle, tesklivá, kdy zrak se v dálky zadívá a celé hoře zašlých dní zas ožije, zas prudce zní – To chvíle jsou, kdy těžký stín v ráz veklove se do hlubin – své cesty vidíš zbloudilé, svůj marný život bez cíle – Můj život? Kdo jej vyvolal? To sedraný strom prostřed skal, to kámen, který do vody byl vhozen z divné náhody. Rost’ v mlze, šedý byl a mdlý, jen krvavé jím vlny šly, jen bědným koncem byl jsem jist a živil vztek a nenávist – 22 Nuž, větře, duj! Žalm odboje zazpívej v světla pokoje, v objetí mladých manželů, do rozhořelých pocelů, do salonů a hovory v ráz přehluč zlostně, na vzdory, do opatrných, moudrých slov se vysmívej a znov a znov! Nuž, větře, duj! A vyj a kvil ponuré kletby ze všech sil! Ten zběsilý tvůj pláč a rej já v noci slyším nejraděj, kdy němě na sklo okenní skráň tisknu v těžkém ztupění, sám, samoten s vším marným snem v zapadlé jizbě za městem – 23
A PŘIJDE HODINA...
A přijde hodina, kdy všecko se ti zhnusí, tvá práce, zápas tvůj, tvá bolest i tvůj sen. A člověk žije jedině, že žíti musí, jak bičem utajeným k předu poháněn. Vše zhořkne tobě zcela, všecka radost země. Trav zeleň, klasů šum tě leda zabolí. Neslyšíš hovor sladký, všecko mluví temně a nic ti síly nedá, ať to cokoli. A nejvíc dary ztrpknou, jimiž vítá žena. Za mozku tvého krev dá pohrdavý smích. Zříš ve tvář jí a vidíš: maska nalíčená teď směje se a lež má ve zracích. Cos ve hlubinách duše tobě zakrvácí a pudem šíleným se spánky zachvějí, bys tu v líc udeřil, jíž včera všecku práci a celý život dal bys, vznět i naději. Bys ono srdce zranil v nelítostné síle, kterému včera mluvils věty oddané. Bys se surovým citem čekal oné chvíle, až náhle v zornicích jí bolest zaplane. 24 ...A dobře víš, že zášleh bolesti by její tvou duši propálil... A je to stejný cit, jak cítit nervy vlastní, že se horce chvějí, a v slepém vzteku vlastní ruku zkrvavit. 25
ZA JEDEN OKAMŽIK...
Za jeden okamžik se mukou roků splácí, za jednu minutu se člověk zabíjí. Za jednu hloupou chvíli srdce vykrvácí a život prokletím se stálým ovíjí. Což potom o zeď bila nešťastná by hlava – tu chvíli zpátky vzít, tu chvíli zpátky vzít –! Však signum vpáleno už tobě do krvava... Co zbývá jiného? Jen mlčky stát – a žít, kdo síly dosti máš. A necítíš-li síly a jsi-li podťat zcela, umřít v ústraní a potichu... Svůj celý život zabloudilý vrať pevně bez nářku a beze sténání. 26
SOUMRAK.
Však„Však každý vraždí, co má rád –“ ten Wildův řeže rým – teď v teskné ticho ukován zde v šeru jizby zřím: je Reading stmělý, jen v koutě celly stín bije čelem mdlým – Tu chvíli znám, jež do šíje tak prudce udeří! Je všude tma a černý mrak se táhne od dveří, ty chabou dlaní vzduch chytáš maní v mlčícím zašeří! Tisíce očí planoucích ti hořce vyčítá – tvá cesta stojí před tebou, je hnusem pokrytá, ó, jak to pálí, ten pohled stálý, tma, v které nesvítá! Teď náhlým děsem udeřen bys na zem zlomen klek’ a duši své a svědomí 27 pokorné slovo řek’: „Já hříšník bídný, dni, noci, týdny už čekám paprsek! Teď stojím zde jak odsouzen, sám sebou souzen jsem – to nejhorší, být žalován své vlastní duše snem, stát zničen cele a signum v čele, v zoufalství zmatku mdlém!“ „Však každý vraždí, co má rád –“ ten hrozný řeže rým – v zrcadle vězně z Readingu svou vlastní bídu zřím – a zrakem štvaným, tmou rozleptaným, ten soumrak pozdravím. 28
PÍSEŇ PODZIMNÍ NOCI.
Plá bílý měsíc jako stříbro roztavené a na polích se leskne chladný jeho příval, šum vody teskně hrá, mdle obloha se klene a celý svět jak v mlhu jedinou by splýval. To chvíle samoty, pryč od lidí a ztracen jdu v polích sám a sám... A nikdo nejde se mnou. Sen touhy ukryté, nejčistším pelem zlacen, teď může vyklíčit a vzhořet září jemnou. Neb za dne, kdy jen rozum chladně zahovoří, má každá věc tak přízvuk ironický... však nyní za noci... viz, modrá světla hoří a vše je zladěno, tvůj celý osud lidský má nyní půvab svůj. Rys ostrý jevů mizí a hrany nečnějí. Znáš heslo zaklínací, jímž spící vzbudíš svět svých přeludů a visí, jímž srdci zahořklému prudký tep se vrací a vše zní spodním tónem, smírným, roztouženým a měkce hladícím...? Ó vidiny a stíny, dnem ubité a světlem slunce rozzářeným, jak vítá pohled váš, teď pravdivý a jiný! 29 Je mrazno na cestách a bílé svítí jíní na doušce mateří. Však větru tichý závan je vlídně přátelský. To tvoje chvíle nyní, jdeš... šumem vody jasným zvolna uhýčkáván... A ne už sám... Tvá vidina jak z mlhy stkaná tak blízko u tebe... jak nikdy ještě dosud... A duši pronikne jak sladký pozdrav z rána, vidina, touha, sen... a život tvůj i osud... Ne, stínem nejsi... drahá... vidím tě a cítím a silou vůle své tvůj přelud v tělo změním! Já vím, ty u mne jsi, já v náručí tě chytím, tvé srdce uslyším bít rozvířeným chvěním. Tvůj zrak mi mluví teď ve vznětu rozechvělém, má ruka potichu, vím, na tvém leží vlase, žeh těla tvého mým i prudce šlehne tělem a vlna jediná teď v žilách rozlévá se... Je strašná vlna ta... V ní dlouhých odříkání je popel nasypán... Hle, tíží kles’ až ke dnu a zmizel nadobro už... A co nyní brání, ať těla nesplynou nám v mocnou vlnu jednu, 30 rudou a nádhernou, z níž požár jisker tryskne jak vodopádu tříšť... a není dne ni zoře... ...vše mizí... a jen jasně tvoje tělo blýskne... bez mezí, bez mezí je nekonečné moře... ...Ó snění znaveného mozku! Noc mi zpívá svůj nápěv sentimentální. Jen vztáhni dlaně a mlhu zachytíš, jak nad stezkami splývá a na křoví se věší, bědně, roztrhaně – – ...Plá bílý měsíc jako stříbro roztavené a na polích se leskne chladný jeho příval, šum vody teskně hrá, mdle obloha se klene a celý svět jak v mlhu jedinou by splýval. 31
JE DRAZE VYKOUPENA.
Je draze vykoupena písně mojí nota a draze zaplacen je zlatistý můj sen. Jak zrakem upjatým jsem hleděl do života, jenž mlhy šedou zdí byl pro mne utajen! A já byl, dobře vím, strom na skalisku holém, půlnoční větry bily ve kmen orvaný – ó znáte temný stesk, když popleněným polem v podzimních mlhách kvílí větrů varhany? Když duha vzplála mi, to paprsk zabloudilý byl slzným rozložen jen chladným hranolem. Jak v sklepním zášeří sen cudný, čistý, bílý mi živořil, když mlhy bily kolkolem. A sešlehaný strom přec šuměl haluzemi, zadýchl vzdornou sloku v temných úzkostech a přec se nezlomil! Vždyť silami to všemi se vzepjal žití šum, ne lethargický vzdech. Hle, ostrov v duši mé, jejž žárlivě jsem hájil, ať prachem pokrytý, ať pěnou zrosený, je můj, je můj! A píseň, již jsem v stesku bájil, ta horkými mněmě ještě bije prameny! 32 Já květy utrh’ jsem – Hle, ve zdrásaných dlaních se třesou zrůžovělé, třebas bez pelu – však ranních úsměvů je rosa přece na nich a pocelů – 33
LETEM.
Když jel jsem ve vlaku, jenž divě v noc se řítil, tma byla. Z černých oblaků hvězd požár nezasvítil a tvrdá nebesa mou duši pozdravila a skřípající kolesa souzvukem prudkým bila v divoký příval dum – znova a znova, znova nervosním, rozjitřeným snům ten nápěv beze slova hrál divný doprovod... Letěla pole... lesy... mih’ kostelní se vížky hrot... ...a světýlko tam kdesi... ...a vysmívavý hlas mi volal z vozů hřmění: „Jen slaboch bez odvahy v ráz si tmu svou nepromění! 34 To byl by jeden skok, než tělo padne k zemi – a vyhřmí celý žití tok jak vlaky kolejemi. To byl by jeden vzkřik, než tma by v oči padla – a v jeden prudký okamžik jak bolest tvá by sládla!“ A stále slyším hřmět, kdos mluví, kdosi čeká, jak vlaku nespoutaný let se žene do daleka, jak kola skřípají v tom taktu monotonním, jak na plošině potají mdlou hlavu v dlaně kloním. Ó stíne zbabělý a tvrdý, nedočkavý, tvé rozvichřené pocely vát cítím u své hlavy! 35 Vím dobře, se mnou jdeš, tvůj obrys se mnou vzrůstá, v můj mozek skalou zalehneš a křečí v moje ústa – Mně z hudby zní tvůj hlas, zní z úderů mých dlaní, tvůj přízvuk trpce otráven střík’ z dívčích šepotání, z knih veršů zasyčí i z noční lampy šumu a ironicky vytyčí rub všeho v každou dumu – Ó jak mne oloupíš radosti každé o pel, v mé snění šedou hážeš tíž a v moji vodu popel – Však ne, ó ještě ne, tvým ještě nejsem, stíne, a skuhrání tvé studené mou hlavu mine, mine! 36 Být nechci matná zvěř, mne hlas tvůj neomámí – já půjdu v mrazy, půjdu v šeř, ne pouze v šeř... i tmami! Tvé šeré obrazy ubije pohled lidský, já vím, je v posled přimrazí jas očí hypnotický, jas očí poctivý, jenž čistým světlem svítí – Pojď, přízraku ty mámivý, pojď, budeme se bíti! 37
DRAMA.
Tma v hledišti... A jenom proniká mou celou bytost tíseň neobsáhlá: zpěv jarních vznětů, dusná tragika a zašlapaná mladá duše zprahlá. A dobře vím: ne slovo básníka, však ruka té, jež hrála, v nitro sáhla, jen její rytmus, bolest veliká teď vlnila se, prudkou vlnou táhla. A chápal jsem, jak v daleko se řítí ten příběh celý, a jen mocně bije životů dávných nové vlnobití – Dárkyně velká! Temný otřes cítím, zní z dálek píseň divné nostalgie. V té chvíli, vím, jsem dvojím prošel žitím. 38
JARNÍ.
Zlatě se slunce směje a život rozdává. V dál modrým vzduchem spěje spleť mráčků bělavá. Jde sadem žena mladá a píseň notuje, květ v její vlasy padá, jak vánek zaduje. A ona celá, celá je světlo, radost, smích, je zázrak vlna těla, zdvih ňader rozvitých. Jest jako mladá břízka, když v sladkém zmámení jí nová míza tryská a šumí ve kmeni. 39
PÍSEŇ.
Ó kdybys poslouchat uměl, jak lehce zachytil bys podzemní skryté proudy, kypění jarních míz, jásavou ptačí píseň, šumění bílých bříz! Ó kdybys viděti uměl, v očích tíž neměl z ran, viděl bys zátopy světla, žlutavě rozkvetlý lán, oblaků modravých vlání do dálných, rozlehlých bran. Ó kdybys rozumět uměl, svět by se celý ti vzdal, ptákům bys rozuměl, stromům, jak dávný z pohádek král – nad hlavou slunce... a v zracích velký by požár se vzňal. 40
TAK RADOST ČISTÁ V DUŠI PŘILETĚLA...
Tak radost čistá v duši přiletěla jen na okamžik jako bílý pták, perutí šumem měkce nitrem chvěla a mlhu dýchla v zrak... Neb věřit nemoh’ jsem, že po dni šerém v sny hřejný paprsek se zadívá, že rozlije se chmurným podvečerem zas píseň zvonivá... Tak přiletělas náhle, nečekána, tak udeřilas křídly do oken, jak nedočkavý paprsk zoře z rána, jak vidina, jak sen...! Teď zpíváš sloky o vznícené chvíli, o mileného těla liniích, teď vracíš sny, jež dávno v mozek bily v půlnočních visích mých! A tiše šeptám, opojen a zmámen: Ó ptáku prchavý, jenž v stínů rej jak vodopád jsi pustil záře pramen, ó stůj, ó neprchej! 41 Tak tebe zachytím, že síly žádné z mých dlaní, ptáku, tebe nesprostí, jen na pár vteřin, než zas temno padne, mou budeš, radosti! 42
TŘEŠNĚ VE KVĚTU.
Ó jaký to úsměv čistý – hle, zeleň a sníh a sníh – když zrosenými listy květ třešní planoucích ti vytryskne – jak košatá by stála náruč rozpjatá – hle, zeleň a sníh a sníh – A je to cit měkký a celý jít zahradou dumavou a zázrak ten rozhořelý ti svítí nad hlavou – jak jdeš, strom v běli zasněný ti na vlasy hází lupeny – hle, zeleň a sníh a sníh – Jen jeden znám pocit stejný: zřít dětských do očí a odlesk cudný a hřejný ti duši otočí – óh, vím – to stejně zaplaví, jak teď, když čistě tě pozdraví hle, zeleň a sníh a sníh – 43
PODZIMNÍ ZÁPAD V HORÁCH.
Krve proudy tryskly, divoce si výskly, rozlily se náhle celým obzorem: vzdorně zaleskla se v rozhořelé kráse postať obrovitá s rudým praporem. Všecko v slavném žáru, v rozkypělém varu hořelo a plálo v žhavé záplavě, jakoby se slíval vzbouřených vln příval a do dálek širých šlehal krvavě. Oheň, oheň všude! Rázem vlny rudé rozlily se nebem, barev přívaly. V divém vzkřiku síly prudce zabouřily, obloha a země v záři splývaly. Od radhošťských strání slavných ohňů vzplání lámalo se vzduchem, náhlý zážeh vnik’ do paseckých chýží, v krve proud se hříží Kyčery vrch táhlý, modrý Javorník, s hory v dol se žene zlato roztavené, do prochladlých polí prudký požár šleh’, o vzdoru a síle volá v domky bílé, odboje zvěst píše rudě na oknech. 44
JÁ VOLAL JSEM TĚ...
Já volal jsem tě všemi smysly svými, já volal jsem tě celou duší svou – a ty jsi přišla, zraky zjásanými v mé duši rozžehla jsi záři plamennou. Má touha pronikla tě jako bílá ocel, hlas krve mojí v každý nerv tvůj bil, žár půlnočních mých vidin, prudké vášně pocel trysk’ k tobě zářivě, tě celou naplnil, svým žitím nežiješ, má vůle tebe vězní, ó horký přelude, ó sílo trýznivá! Kde místo nalezneš, ať slovo mé ti nezní, kde výkřik duše mé ti hořce nezpívá? 45
ANDANTE VEČERNÍ.
Když večer sšeří se a modrý stín nám v jizbu zvolna padá – hlavu v klín Ti položím – a chvíle je to tichá – hle, není hříchu, není vin... Svět celý zapadá jak ztracený, poslední paprsk hasne tlumený, a tenkrát slyšíš zpívat jemně, jemně nejsladší nitra prameny... Víš, kterak spaly? Víš, co zpívají? O světa zázracích a novém o ráji. Jen poslouchej – tak v lese zdroje šumí kdes pod kořeny potají – Ty zdroje tryskly zemí, z listoví, slyš jejich hlas jak nápěv houslový, jen srdce otevři – a tajemství se zjeví, jichž ústa nikdy nepoví – A jak ten soumrak hasne nad zemí, vše změkne nadobře, hlas krve oněmí, jak šel by někdo velký, dobrotivý, hebkými hladil dlaněmi... 46 Tak jímavě to v duši vyzvání, jak vzpomínek až z dětství usmání, hle, život zladil se a zjasněl vlídně a tiché zvoní klekání – A člověk cítí, jakby padaly teď zvolna s něho kalné přívaly tmy, špíny, stesku, surovosti, zrady, jež ve dne duši objaly – A není v duši viny, není hřích, vše ztratilo se v tónech laskavých. Jak sladká chvíle ta! Ó nech mi hlavu potichu ležet v dlaních svých – 47
PÍSEŇ.
Je cesta v pustiny, jež cíle nečeká – Tak blízká jsi, tak blízká jsi a přec tak daleká! Hle, rukou dosáhnu, jak jsi tu před náma – Tak tebe znám, tak tebe znám a přec jsi neznáma! Ó teskná poutnice, kam jdeš – ó zdali vím? Jsi přede mnou, jsi přede mnou a přec tě nevidím! 48
PÍSEŇ.
Rukama bych si oběma srdce Tvé ve své schoval – tak jsem si Tebe, duše má, podivně zamiloval! Taká jsi teskná i laskavá, tak jako úsvit ranní, jenž stejně duši rozdává bolest i požehnání. Tak jako kvítí na poli červeně zpívající, po kterém srdce zabolí a slova nelze říci. Tak jako píseň národní, co prudce v dál se nese, jež smutkem duši zúrodní a divnou touhu vnese. Tys duši mojí přinesla sílu i bolest novou – pádím jak plavec bez vesla hladinou smaragdovou: 49 neví, či v sled se rozbije či přístav v dálkách shlédne – stejno, když sílu vyžije všecku v té chvíli jedné! 50
PÍSEŇ.
Když zraky se zalijí plaménky jiskřícími – ó nakloň se a naslouchej, jak žilami buší mými krve proud, krve proud – A ne, ne, vzkypěné to šumění krve není – hlas houslí v nitru zpívá v jásavém rozhoření – ó slyšíš, rozumíš? Zpěv sladký a tesklivý... cítíš, že rozvlněný nás příval nese... nese... letíme ve plameny rudé a jásavé... Cítíš, jak letíme? Daleko v mlhách země. A všecek svár a zmar usíná v hloubkách temně, letíme, letíme... 51 Sevři mne, jediný má rytmus naše tělo, letíme... krvavě všecko se rozhořelo... letíme, letíme... 52
VÍNO.
Víc než úsměv slunce láska milenčina: daruj mi, má ženo, nejsladšího vína. Stesklo se mi divně, srdce moje zlaté, daruj ty mi vína číše vrchovaté. Přišel jsem já k Tobě, kdy vše duši zraní, se studeným srdcem, se studenou dlaní. Zahřej mi mé srdce, zahřej mi mé ruce, jedním rudým květem rozdýchej se prudce! Takové chci víno, sladké, opojivé, horké, upřímné a v prudkém zrání živé, ať krev rozhoří se, hlava zapomíná – daruj mi, má ženo, nejsladšího vína. 53
PÍSEŇ.
Takovou chvíli mám nejvíce rád: slunce když svítí a zvlněný spád do polí padá a do zlatých lad – Tenkráte cítím, že žiji, že jsem, sluneční tok v těle pronikne mém radostným přívalem, radostným snem. Slunce mám rád: v letních zjásaných dnech, v lidském i těle, kdy vášně proud šleh’ prudce a tryskne nám v myšlenkách všech – Zraky jak zahoří, zatepe krev! Jaký to bezmezný mámivý zpěv, jaké to vzplanutí nervů a cév! Darmo je sesláblý rozumu soud! Stržen jsi v ráz, musíš s přívalem plout – živí i ničí ten děsivý proud – Vždyť je to slunce, moc sladká i zlá, květu dá vzrůst a na plody plá, nad srdcem spáleným drtivě vlá – 54 Přece a přece – mám slunce vždy rád, klasům ať pomůže zlatově plát, nebo ať rozkvetlý zapálí sad – 55
TICHÉ SLOKY.
V čas krvavý, jenž bědně zašlápne ubohé, směšné srdce, vytrysklo nám světlo bílé. Tiše zaplálo tak jako paprsk temné za noci, ne požár velký, slavný, nádherný, však tichá záře, která potěší a posilu dá hlavě ztýrané. A je to světlo, jako v chatrči za zimní noci, vlídné, hřejivé, ať venku zuří vichru úpění, ať do oken vztek jeho udeří a prudce bije tříští sněhovou – A tak mi při tom obraz napadá: Strom v bouři stojí, černá nebesa jen zkázu chrlí, temné sténání jde celým krajem, všecky koruny se ohýbají, bědné, pokorné – Nad hlavou stromů blesk se vysmívá jak jezdec příšerný na bělostném a oslnivě skvělém komoni. A v hrůze té, kdy černá nebesa 56 se s řevem otvírají, ve větvích sní hnízdo tiché. Plaché, stulené a měkce zadýchané. Tlumeně jen proniká sem píseň strašlivá, ...a v úzkosti se srdce zachvívá bolestí temnou... stromy padají... a hrozný příval hlavu zaplaví, děsu a stesku, pochyb, nadějí, o ty, kdož drazí... o své... celý les... ...a v chvíli té se ptáci křídloma víc tisknou k sobě... Nikdy, nikdy, nikdy kéž nezasteskne srdce žíznivé! 57
SYMFONIE LETNÍ NEDĚLE. Improvisace k obrazu W. Szymanowského v krakovském Museu narodow.
Chrám sluncem zalitý se bílou vlnou třás’, zpěv zvonů kovově bil do modravých výší, varhany duněly a slavný jejich hlas zněl jako příboj moře, jenž se neutiší. A lidé zpívali... V laskavém objetí zář slunce spjala všecky, muže, panny i ženy ubité, padala na děti – a hymnus chrámem chvěl se rozpoutaný – Nezpíval lidí ret, však jejich srdce tím a rytmus nezahřměl to naučené sloky, dík životu to tryskl nadšením v obrovský příval, v slavný, ve široký – A jak bil zvonů tón, jak varhan proud se lil ve vonný kadidla dým, sladce opojivý, zpěv lidských srdcí všecko zatopil, bezmezný, veliký a v prudkém vzplání živý: „Ó díky Tobě, Pane, za každý Tvůj dar, za úsměv slunce Tvého, noci rozzářené, za plody jeseně i sladké květy jar, za duhy nádheru, když nad zemí se sklene, 58 ó díky Tobě, Pane, velký, jediný, náš otče laskavý a velký hospodáři, za lesů šumění i za vod hlubiny, za slova našich rtů i za zřítelnic záři, za modré výšky hor, za lány zrající, za stromy hovořící měkce haluzemi, za slzu radosti, když stéká po líci, za modro oblohy, za matku naši zemi –“ Jen jeden tenký hlas se vrýval řezavý jak nabroušený nůž v proud velkých díkůvzdání: „Ó slepci zmámení, jimž mlžné záplavy zrak tíží zkalený a břímě šíji sklání! Jsou prázdná nebesa a mrtvy fantomy, nadarmo srdce chví se zpěvem, varhanami, jen snem je ten, jenž tvoří, věčný, vědomý, jen vy zde vyrůstáte, prokletí a sami! Co v barvách vykvete, už voní západem, zmar píše písmo svoje do každého těla, jen chvíli spíjí zrak se formy souladem, je vše jen hřích a stín a bída roztesknělá –“ 59 A vylét’ v proudu slunce řezavý ten hlas jak okřídlený šíp a chvěl se vysmívavě – Byl svět jak píseň jedna, plný velkých krás, ve světle ležící a v nádheře a slávě, až v dálky zjasněné se vlnil žita lán, až v obzor rozléval svou rozšumělou krásu, plál jako bledé zlato, máky rozrývánrozrýván, a zpíval píseň země miliony klasů: „Buď život pozdraven, jenž velký, bez mezí, buď život pozdraven, jenž svatý jest a jeden, jenž nad okovy hrobů slavně vítězí, jenž z příze nepoznané čarovně je spředen, jenž proudí v míze stromů, v krvi lidských těl, v přívalech slunečních i v kolotání světů, jenž bude na věky, jenž od věků se chvěl v plodech i myšlenkách i vodách, šumu květů –“ A druhý onen hlas se ztratil docela v té písni nehynoucí – – Jako mladá žena v šumu a světla proudech země ležela, krásná a nádherná a sluncem oplodněná. 60 OBSAH:
Čtyři sloky 7 * Dar 9 * Nad strží hlubokou 12 * Půl- noční konfiteor 14 * Sloky 16 * Hudba 19 * Sám 22 A přijde hodina... 24 * Za jeden okamžik... 26 Soumrak 27 * Píseň podzimní noci 29 * Je draze vykoupena... 32 * Letem 34 * Drama 38 * Jarní 39 Píseň 40 * Tak radost čistá v duši přiletěla... 41 Třešně ve květu 43 * Podzimní západ v horách 44 Já volal jsem tě... 45 * Andante večerní 46 Píseň 48 * Píseň 49 * Píseň 51 * Víno 53 Píseň 54 * Tiché sloky 56 Symfonie letní neděle 58
[61] TÝŽ AUTOR VYDAL KNÍŽKY VERŠŮ:
1909 CESTY 1910 SEŠIT SONETŮ 1912 JSME SYNOVÉ ZEMĚ
Překlad:
1909 Nic. Lenau: SAVONAROLA
E: av; 2006 [63]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Strojil, Jaroslav; Borový, František
(Vytiskl Jar. Strojil v Přerově. Nákladem Fr. Borového v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 64

Věnování: Martínková, Otilie
(Své ženě Otilce připisuji tento sešit nejtěžších životních krisí a nového vzeplání.)