SÁM.

SÁM.
Je noc – já v jizbě sám a sám mdle dívám se, vstříc tvrdým tmám – a v okna bije větru smích, jak divě šílí po polích – To těžká chvíle, tesklivá, kdy zrak se v dálky zadívá a celé hoře zašlých dní zas ožije, zas prudce zní – To chvíle jsou, kdy těžký stín v ráz veklove se do hlubin – své cesty vidíš zbloudilé, svůj marný život bez cíle – Můj život? Kdo jej vyvolal? To sedraný strom prostřed skal, to kámen, který do vody byl vhozen z divné náhody. Rost’ v mlze, šedý byl a mdlý, jen krvavé jím vlny šly, jen bědným koncem byl jsem jist a živil vztek a nenávist – 22 Nuž, větře, duj! Žalm odboje zazpívej v světla pokoje, v objetí mladých manželů, do rozhořelých pocelů, do salonů a hovory v ráz přehluč zlostně, na vzdory, do opatrných, moudrých slov se vysmívej a znov a znov! Nuž, větře, duj! A vyj a kvil ponuré kletby ze všech sil! Ten zběsilý tvůj pláč a rej já v noci slyším nejraděj, kdy němě na sklo okenní skráň tisknu v těžkém ztupění, sám, samoten s vším marným snem v zapadlé jizbě za městem – 23