ANDANTE VEČERNÍ.

ANDANTE VEČERNÍ.
Když večer sšeří se a modrý stín nám v jizbu zvolna padá – hlavu v klín Ti položím – a chvíle je to tichá – hle, není hříchu, není vin... Svět celý zapadá jak ztracený, poslední paprsk hasne tlumený, a tenkrát slyšíš zpívat jemně, jemně nejsladší nitra prameny... Víš, kterak spaly? Víš, co zpívají? O světa zázracích a novém o ráji. Jen poslouchej – tak v lese zdroje šumí kdes pod kořeny potají – Ty zdroje tryskly zemí, z listoví, slyš jejich hlas jak nápěv houslový, jen srdce otevři – a tajemství se zjeví, jichž ústa nikdy nepoví – A jak ten soumrak hasne nad zemí, vše změkne nadobře, hlas krve oněmí, jak šel by někdo velký, dobrotivý, hebkými hladil dlaněmi... 46 Tak jímavě to v duši vyzvání, jak vzpomínek až z dětství usmání, hle, život zladil se a zjasněl vlídně a tiché zvoní klekání – A člověk cítí, jakby padaly teď zvolna s něho kalné přívaly tmy, špíny, stesku, surovosti, zrady, jež ve dne duši objaly – A není v duši viny, není hřích, vše ztratilo se v tónech laskavých. Jak sladká chvíle ta! Ó nech mi hlavu potichu ležet v dlaních svých – 47