ANDANTE VEČERNÍ.
Když večer sšeří se a modrý stín
nám v jizbu zvolna padá – hlavu v klín
Ti položím – a chvíle je to tichá –
hle, není hříchu, není vin...
Svět celý zapadá jak ztracený,
poslední paprsk hasne tlumený,
a tenkrát slyšíš zpívat jemně, jemně
nejsladší nitra prameny...
Víš, kterak spaly? Víš, co zpívají?
O světa zázracích a novém o ráji.
Jen poslouchej – tak v lese zdroje šumí
kdes pod kořeny potají –
Ty zdroje tryskly zemí, z listoví,
slyš jejich hlas jak nápěv houslový,
jen srdce otevři – a tajemství se zjeví,
jichž ústa nikdy nepoví –
A jak ten soumrak hasne nad zemí,
vše změkne nadobře, hlas krve oněmí,
jak šel by někdo velký, dobrotivý,
hebkými hladil dlaněmi...
46
Tak jímavě to v duši vyzvání,
jak vzpomínek až z dětství usmání,
hle, život zladil se a zjasněl vlídně
a tiché zvoní klekání –
A člověk cítí, jakby padaly
teď zvolna s něho kalné přívaly
tmy, špíny, stesku, surovosti, zrady,
jež ve dne duši objaly –
A není v duši viny, není hřích,
vše ztratilo se v tónech laskavých.
Jak sladká chvíle ta! Ó nech mi hlavu
potichu ležet v dlaních svých –
47