SÁM.
Je noc – já v jizbě sám a sám
mdle dívám se, vstříc tvrdým tmám –
a v okna bije větru smích,
jak divě šílí po polích –
To těžká chvíle, tesklivá,
kdy zrak se v dálky zadívá
a celé hoře zašlých dní
zas ožije, zas prudce zní –
To chvíle jsou, kdy těžký stín
v ráz veklove se do hlubin –
své cesty vidíš zbloudilé,
svůj marný život bez cíle –
Můj život? Kdo jej vyvolal?
To sedraný strom prostřed skal,
to kámen, který do vody
byl vhozen z divné náhody.
Rost’ v mlze, šedý byl a mdlý,
jen krvavé jím vlny šly,
jen bědným koncem byl jsem jist
a živil vztek a nenávist –
22
Nuž, větře, duj! Žalm odboje
zazpívej v světla pokoje,
v objetí mladých manželů,
do rozhořelých pocelů,
do salonů a hovory
v ráz přehluč zlostně, na vzdory,
do opatrných, moudrých slov
se vysmívej a znov a znov!
Nuž, větře, duj! A vyj a kvil
ponuré kletby ze všech sil!
Ten zběsilý tvůj pláč a rej
já v noci slyším nejraděj,
kdy němě na sklo okenní
skráň tisknu v těžkém ztupění,
sám, samoten s vším marným snem
v zapadlé jizbě za městem –
23