A PŘIJDE HODINA...
A přijde hodina, kdy všecko se ti zhnusí,
tvá práce, zápas tvůj, tvá bolest i tvůj sen.
A člověk žije jedině, že žíti musí,
jak bičem utajeným k předu poháněn.
Vše zhořkne tobě zcela, všecka radost země.
Trav zeleň, klasů šum tě leda zabolí.
Neslyšíš hovor sladký, všecko mluví temně
a nic ti síly nedá, ať to cokoli.
A nejvíc dary ztrpknou, jimiž vítá žena.
Za mozku tvého krev dá pohrdavý smích.
Zříš ve tvář jí a vidíš: maska nalíčená
teď směje se a lež má ve zracích.
Cos ve hlubinách duše tobě zakrvácí
a pudem šíleným se spánky zachvějí,
bys tu v líc udeřil, jíž včera všecku práci
a celý život dal bys, vznět i naději.
Bys ono srdce zranil v nelítostné síle,
kterému včera mluvils věty oddané.
Bys se surovým citem čekal oné chvíle,
až náhle v zornicích jí bolest zaplane.
23
...A dobře víš, že zášleh bolesti by její
tvou duši propálil... A je to stejný cit,
jak cítit nervy vlastní, že se horce chvějí,
a v slepém vzteku vlastní ruku zkrvavit.
24