ČTYŘI SLOKY.
Kdo vyšels do výšin, ó, nechoď v údol zpátky! Tma pod tebou: mdlé země stín, tvé vlastní duše zmatky – a nad tebou, hle, nebes klín – ó, jaký to pohled je sladký! Kdo přešels slední most v kraj světle usměvavý, k té tmě, v níž po léta jsi rost, ne, neobracej hlavy! Měj v zracích jas a rosy skvost a v duši zpěv radostné slávy! A směle jdi a směle pluj, zpukřelé přelom lano! Kdo nad tebou? Ty soudce svůj! A čestně bojováno! Nuž: poslední boj dobojuj! Rci budoucím jitrům: ó ano! Však při tom: dobře víš, že z kořenů my rostem! ó, hroznou přebojuješ tíž, 7 co v slově řeknem’ prostém, než všecky svory přelomíš a s dálným se rozloučíš mostem! 8

DAR.
Je život bohů dar a jako dar jej přijmi – však měnivý jeho tvar dlaněmi uhněť svými! Do země kořeny jsi vklíněn věčným řádem, však krve proud vzpěněný tvé duše zašum spádem – Nad hlavou oblaky a sladký slunce příval, jenž plá ti ve zraky, hlas, který v sluch ti zpíval, to tvoje jest, to tvé – – skloň srdce odevzdané, ať hnutí laskavé do všech tvých smyslů skane – Vždyť za to zaplatíš hlodavou žití mukou, hle... v nehostinounehostinnou tiš ti temné ruce tlukou 9 a zlobně hledají vznět každý, písně závan, květ, který potají se vzepjal očekáván a živen nadějí půlnočních meditací... slyš... u tmy veřejí se kalná vlna ztrácí... A pohleď: vysoký a slavný let je ptáků – a pohleď: útoky jak blednou tvrdých mraků – Ó nakloň hlavu svou zátopě dobrotivé, v zář sluneční milostnou, ve zpěvy ptáků živé a všecko ať je žár zachycen smysly tvými – Je život bohů dar a jako dar jej přijmi. 10

NAD STRŽÍ HLUBOKOU.
Nad strží hlubokou, jež tmí se zeleně, krvavá růže svítí. Ó pozoruj, ó pozoruj, jak v smavé proměně paprsků vlnobití v nesmírný padá klín – a všecky hltá mlčenlivý, hrozný stín. Nad strží hlubokou, jež děsná, beze dna, zářivý zázrak zkvétá. Ó utrhni, ó utrhni, kol květu průhledná sluneční síť se splétá – Je rosa na něm, pel a oblak duhový se v lístky rozestřel. Však, bratře, posečkej a dobře, dobře zvaž, než nad tůní se schýlíš – Ó přemítej, ó přemítej, rci, pevnou ruku máš, by nechvěla se příliš? Kdo mdlý, vráz couvni v šeř, nevztahuj ruky chvějné na svítící keř – 11 Je závratná ta zelenavá hlubina – zda cítíš... láká, láká... Ne, nezírej, ó nezírej, tam peruť rozpíná se zeleného ptáka – Jen kdo prost závrati, smí beztrestně a hrdě s keře trhati. Však věř: je strašnou rozkoší přec pohled ten, jenž celým tělem mrazí – Kdo silný jest, kdo silný jest, ať hrozně rozechvěn přemůže temné srázy! Nad sebou slunce proud a dolů v bezedno, zmar prudce pohlédnout – 12

PŮLNOČNÍ KONFITEOR.
Nic víc, nic víc – jen v sebe uvěřit! A vlastní duši světlo rozžehnout! Jak radostno je potom být a žít, s odvahou pevnou v špinavý jít proud! Rost’ ze zmatků jsem, vlny zalily mé srdce zcela... Jaká úzkost dní, ó jaký nocí kvil, když šílily v mém mozku vlny dravých povodní! Rost’ ze zmatků jsem... Jaký je to chvat uniknout z lesů, než se sešeří... A jaké zhroucení: mít v sobě chlad, když člověk sobě, sobě nevěří...,nevěří... Rost’ ze zmatků jsem – Maska vylhaná mě šálila a soumrak oslepil. Nač čekati? Je dlouho do rána a jaký smysl, jaký směr a cíl? Rost’ ze zmatků jsem, vlny zalily mé srdce zcela... Ale v úzkostech jsem překotně šept’, temnem opilý, naivní modlitbu a horký vzdech: 13 Nic víc, nic víc – jen v sebe uvěřit! A vlastní duši světlo rozžehnout – poctivým rytmem srdce v poplach bít a čistým čelem kalný vítat proud – 14

SLOKY.
Ó žel, ó žel, ó žel, máš jeden život jen – a svět pln tajemství je v dálky rozestřen – jest obzor nekonečný bez mezí, beze stěn! Tisíce životů teď pracuje a sní, tisíce pramenů tajemnou hudbou zní, tisíců srdcí tlukot v proud splývá vítězný. A jedním vzepláním hřmí žití koloběh – co prudkých úderů v horečných práce dnech, co tichého hvězd chvění za nocí v modrých snech! Ó moci proniknout ten nespočetný dav, prolnouti horečně 15 všech miliony hlav, zachytit každou píseň šílených ze záplav! V tisíce chatrčí, v paláců tisíce pohledět, rozumět, čím kvílí vichřice, čím matky uspávají k děckům se chýlíce. Ó bědně zachytíš ne vlnu... kapek pár – zříš matné přízraky, ne slavný, jasný tvar – – ó bolest neúkojná, ten marný cítit žár! Chceš všecko procítit svým srdcem malátným a žití vlastního stesk těžce láme jím – ...chceš schytat lidskou bouři a státi nade vším –? Ó žel, ó žel, ó žel, 16 jak bolestný je sten – je svět pln tajemství, do dálek rozestřen, a obzor nekonečný bez mezí, beze stěn! 17

HUDBA.
Tma v pokoji... Já churav, zlomený v koutě jsem tiskl unavenou hlavu o židle rám... I bílá slečna teď, jež vedle seděla, mé řeči cizí, však duše mojí vnitřně spřízněná, jen dlouze mlčela... Sametně stíny do duše padaly... Jak tiché praménky vzpomínky šuměly a na svůj domov dálný, na beskydských hor táhlé šumění, na slunce západy, na bílá jitra, na všecky, kdož mi drazí byli tam, jsem myslil teď... A teskným, hořkým snům jsem duši otevřel, jež rozjítřena choroby chladem tak se bolestně jak podzimní list na javoru třásla. Má chorá duše, tam kdes daleko, daleko přes hory a pole, vody je naše vlast... A co mne táhne k ní? Stesk bez mezí mým celým tělem prošleh’, stesk samoty, neb žízeň života v horečných očích zkalila se v mdlobě, (jak černý pták by kloval v chabou hruď) a za ruku jsem chytil bílou dámu 18 a vášnivý sten v hlase se mi třás’, jak prosil jsem ji: „Hrejte, hrejte, hrejte, sic zšílím úzkostí...“ A ke klavíru si sedla. Svíce zaplála. Jen klávesy se zaleskly a světla rudý reflex se na tváři a v temných vlasech třás’, však já byl v temnu. Chvíli bílou rukou v klávesách bloudila a neurčitě cos preludovala – až náhle vráz jásavý úder zavzněl v jizbu sešeřenou.sešeřenou, ...jak zpěv a výskot, sterých hlasů šum, zvířených smyslů pozdrav, prudká radost... a mně ta melodie v mozek zařízla se... Slovanský tanec hrála Dvořákův... A já jsem viděl v choré fantasii zas temné lesy, dědiny a zas jsem slyšel šumět, zpívat, jásat domova pozdrav. Bože, jaký proud se vlní z kláves, jaký prudký příval, vzkřik lidí bezstarostných, tanec, smích, 19 pocely, vášeň, ňader rozbouřených zdvih v náhlém rozhoření smyslovém! A bylo mi, jak zde teď před očima by rozléval se žhavých zpěvů šum –: ,Ej, žít a žít... a zcela zapomínat, co temna na cestách, ej, upít se a vráz se utančit a prudce umilovat...’umilovat...‘ Já vím: ta melodie mateřskou mi promluvila řečí, jak by náhle kdos z domova mi přišel nečekán a známým hovorem se v duši vlichotil mi, to přítel zapíraný, hazardně jenž nejdražší své statky prohýřit chce, hráč, piják, milovník, však nejdražší a srdci mému nad vše jiné blízký... A zpívá, zpívá tanec Dvořákův... Dlaněmi prudce svíral jsem si čelo a klávesy se smály, horce volaly rodnou mou řečí – 20

SÁM.
Je noc – já v jizbě sám a sám mdle dívám se, vstříc tvrdým tmám – a v okna bije větru smích, jak divě šílí po polích – To těžká chvíle, tesklivá, kdy zrak se v dálky zadívá a celé hoře zašlých dní zas ožije, zas prudce zní – To chvíle jsou, kdy těžký stín vráz veklove se do hlubin – své cesty vidím zbloudilé, svůj marný život bez cíle – Můj život? Kdo jej vyvolal? To sedraný strom prostřed skal, to kámen, který do vody byl hozen z divné náhody. Rost’ v mlze, šedý byl a mdlý, jen krvavé jím vlny šly, jen bědným koncem byl jsem jist a živil vztek a nenávist – 21 Nuž, větře, duj! Žalm odboje zazpívej v světla pokoje, v objetí mladých manželů, do rozhořelých pocelů, do salonů a hovory vráz přehluč zlostně, na vzdory, do opatrných, moudrých slov se vysmívej a znov a znov! Nuž, větře, duj! A vyj a kvil ponuré kletby ze všech sil! Ten zběsilý tvůj pláč a rej já v noci slyším nejraděj, kdy němě na sklo okenní skráň tisknu v těžkém ztupění, sám, samoten s vším marným snem v zapadlé jizbě za městem – 22

A PŘIJDE HODINA...
A přijde hodina, kdy všecko se ti zhnusí, tvá práce, zápas tvůj, tvá bolest i tvůj sen. A člověk žije jedině, že žíti musí, jak bičem utajeným k předu poháněn. Vše zhořkne tobě zcela, všecka radost země. Trav zeleň, klasů šum tě leda zabolí. Neslyšíš hovor sladký, všecko mluví temně a nic ti síly nedá, ať to cokoli. A nejvíc dary ztrpknou, jimiž vítá žena. Za mozku tvého krev dá pohrdavý smích. Zříš ve tvář jí a vidíš: maska nalíčená teď směje se a lež má ve zracích. Cos ve hlubinách duše tobě zakrvácí a pudem šíleným se spánky zachvějí, bys tu v líc udeřil, jíž včera všecku práci a celý život dal bys, vznět i naději. Bys ono srdce zranil v nelítostné síle, kterému včera mluvils věty oddané. Bys se surovým citem čekal oné chvíle, až náhle v zornicích jí bolest zaplane. 23 ...A dobře víš, že zášleh bolesti by její tvou duši propálil... A je to stejný cit, jak cítit nervy vlastní, že se horce chvějí, a v slepém vzteku vlastní ruku zkrvavit. 24

ZA JEDEN OKAMŽIK.
Za jeden okamžik se mukou roků splácí, za jednu minutu se člověk zabíjí. Za jednu hloupou chvíli srdce vykrvácí a život prokletím se stálým ovíjí. Což potom o zeď bila nešťastná by hlava – Tu chvíli zpátky vzít, tu chvíli zpátky vzít –! Však signum vpáleno už tobě do krvava... Co zbývá jiného? Jen mlčky stát – a žít, kdo síly dosti máš. A necítíš-li síly a jsi-li podťat zcela, zmizet v ústraní a potichu... Svůj celý život zabloudilý vrať pevně bez nářku a beze stenání. 25

SOUMRAKY.
„Však každý vraždí, co má rád –“ ten Wildův řeže rým – teď v teskné ticho ukován zde v šeru jizby zřím: je Reading stmělý, jen v koutě celly stín bije čelem mdlým – Tu chvíli znám, jež do šíje tak prudce udeří! Je všude tma a černý mrak se táhne od dveří, ty chabou dlaní vzduch chytáš maní v mlčícím zášeří! Tisíce očí planoucích ti hořce vyčítá – tvá cesta stojí před tebou, je hnusem pokrytá, ó, jak to pálí, ten pohled stálý, tma, v které nesvítá! Teď náhlým děsem udeřen bys na zem zlomen klek’, a duši své a svědomí 26 pokorné slovo řek’: „Já hříšník bídný, dni, noci, týdny už čekám paprsek! Teď stojím zde jak odsouzen, sám sebou souzen jsem – to nejhorší, být žalován své vlastní duše snem, stát zničen cele a signum v čele, v zoufalství zmatku mdlém!“ „Však každý vraždí, co má rád –“ ten hrozný řeže rým – v zrcadle vězně z Readingu svou vlastní bídu zřím – a zrakem štvaným, tmou rozleptaným, ten soumrak pozdravím. 27

PÍSEŇ PODZIMNÍ NOCI.
Rozlil se měsíc jako stříbro roztavené a na polích se leskne chladný jeho příval, šum vody teskně hrá, mdle obloha se klene a celý svět jak v mlhu jedinou by splýval. To chvíle samoty, pryč od lidí a ztracen jdu v polích sám a sám... A nikdo nejde se mnou. Sen touhy ukryté, nejčistším pelem zlacen, teď může vyklíčit a vzhořet září jemnou. Neb za dne, kdy jen rozum chladně zahovoří, má každá věc tak přízvuk ironický... však nyní za noci... viz, modrá světla hoří a vše je zladěno, tvůj celý osud lidský má nyní půvab svůj. Rys ostrý jevů mizí a hrany nečnějí. Znáš heslo zaklínací, jímž spící vzbudíš svět svých přeludů a visí, jímž srdci zahořklému prudký tep se vrací a vše zní spodním tónem, smírným, roztouženým a měkce hladícím...? Ó vidiny a stíny, dnem ubité a světlem slunce rozzářeným, jak vítá pohled váš, teď pravdivý a jiný! 28 Je mrazno na cestách a bílé svítí jíní na doušce mateří. Však větru tichý závan je vlídně přátelský. To tvoje chvíle nyní, jdeš... šumem vody jasným zvolna uhýčkáván... A ne už sám... Tvá vidina jak z mlhy stkaná tak blízko u tebe... jak nikdy ještě dosud... A duši pronikne jak sladký pozdrav zrána, vidina, touha, sen... a život tvůj i osud... Ne, stínem nejsi... drahá... vidím tě a cítím a silou vůle své tvůj přelud v tělo změním! Já vím, ty u mne jsi, já v náručí tě chytím, tvé srdce uslyším bít rozvířeným chvěním. Tvůj zrak mi mluví teď ve vznětu rozechvělém, má ruka potichu, vím, na tvém leží vlase, žeh těla tvého mým i prudce šlehne tělem a vlna jediná teď v žilách rozlévá se... Je strašná vlna ta... V ní dlouhých odříkání je popel nasypán... Hle, tíží kles’ až ke dnu a zmizel nadobro už... A co nyní brání, ať těla nesplynou nám v mocnou vlnu jednu, rudou a nádhernou, z níž požár jisker tryskne 29 jak vodopádu tříšť... a není dne ni zoře... ...vše mizí... a jen jasně tvoje tělo blýskne... bez mezí, bez mezí je nekonečné moře... ...Ó snění znaveného mozku! Noc mi zpívá svůj nápěv sentimentální. Jen vztáhni dlaně a mlhu zachytíš, jak nad stezkami splývá a na křoví se věší, bědně, roztrhaně – – 30

JE DRAZE VYKOUPENA.
Je draze vykoupena písně mojí nota a draze zaplacen je duhový můj sen. Jak zrakem upjatým jsem hleděl do života, jenž zamlženou zdí byl pro mne utajen! A já byl, dobře vím, strom na skalisku holém, půlnoční větry bily ve kmen orvaný – ó znáte temný stesk, když popleněným polem v podzimních mlhách kvílí větrů varhany? Když duha vzplála mi, to paprsk zabloudilý byl slzným rozložen jen chladným hranolem. Jak v sklepním zášeří sen cudný, čistý, bílý mi živořil, když mlhy bily kolkolem. A zešlehaný strom přec šuměl haluzemi, zadýchl vzdornou sloku v temných úzkostech a přec se nezlomil! Vždyť silami to všemi se vzepjal žití šum, ne lethargický vzdech. Hle, ostrov v duši mé, jejž žárlivě jsem hájil, ať prachem pokrytý, ať pěnou zrosený, je můj, je můj! A píseň, již jsem v stesku bájil, ta horkými mněmě ještě bije prameny! 31 Já květy utrh’ jsem – Hle, ve zdrásaných dlaních se třesou zrůžovělé, třebas bez pelu – však ranních úsměvů je rosa přece na nich a pocelů – 32

LETEM.
Když jel jsem ve vlaku, jenž divě v noc se řítil, tma byla. Z černých oblaků hvězd požár nezasvítil a tvrdá nebesa mou duši pozdravila a skřípající kolesa souzvukem prudkým bila v divoký příval dum – Znova a znova, znova nervosním, rozjítřeným snům ten nápěv beze slova hrál divný doprovod... Letěla pole... lesy... mih’ kostelní se vížky hrot... ...a světýlko tam kdesi... a vysmívavý hlas mi volal z vozů hřmění: ,Jen slaboch bez odvahy v ráz si tmu svou nepromění!’nepromění!‘ 33 To byl by jeden skok, než tělo padne k zemi – a vyhřmí celý žití tok jak vlaky kolejemi. To byl by jeden vzkřik, než tma by v oči padla – a v jeden prudký okamžik jak bolest tvá by sládla! A stále slyším hřmět, kdos mluví, kdosi čeká, jak vlaku nespoutaný let se žene do daleka, jak kola skřípají v tom taktu monotonním, jak na plošině potají mdlou hlavu v dlaně kloním. Ó stíne zbabělý a tvrdý, nedočkavý, tvé rozvichřené pocely vát cítím u své hlavy! Vím dobře, se mnou jdeš, 34 tvůj obrys se mnou vzrůstá, v můj mozek skalou zalehneš a křečí v moje ústa – Mně z hudby zní tvůj hlas, zní z úderů mých dlaní, tvůj přízvuk trpce otráven střík’ z dívčích šepotání, z knih veršů zasyčí i z noční lampy šumu a ironicky vytyčí rub všeho v každou dumu – Ó jak mne oloupíš radosti každé o pel, v mé snění šedou hážeš tíž a v moji vodu popel – Však ne, ó ještě ne, tvým ještě nejsem, stíne, a skuhrání tvé studené mou hlavu mine, mine! Být nechci matná zvěř, mne hlas tvůj neomámí – 35 já půjdu v mrazy, půjdu v šeř, ne pouze v šeř... i tmami! Tvé šeré obrazy ubije pohled lidský, já vím, je v posled přimrazí jas očí hypnotický, jas očí poctivý, jenž čistým světlem svítí – Pojď, přízraku ty mámivý, pojď, budeme se bíti! 36

JARNÍ.
Zlatě se slunce směje a život rozdává. V dál modrým vzduchem spěje spleť mráčků bělavá. Jde sadem žena mladá a píseň notuje, květ v její vlasy padá, jak vánek zaduje. A ona celá, celá je světlo, radost, smích, je zázrak vlna těla, zdvih ňader rozvitých. Jest jako mladá břízka, když v sladkém zmámení jí nová míza tryská a šumí ve kmeni. 37

PÍSEŇ.
Ó kdybys poslouchat uměl, jak lehce zachytil bys podzemní skryté proudy, kypění jarních míz, jásavou ptačí píseň, šumění bílých bříz! Ó kdybys viděti uměl, v očích tíž neměl z ran, viděl bys zátopy světla, žlutavě rozkvetlý lán, oblaků modravých vlání do dálných, rozlehlých bran. Ó kdybys rozumět uměl, svět by se celý ti vzdal, ptákům bys rozuměl, stromům, jak dávný z pohádek král – nad hlavou slunce... a v zracích velký by požár se vzňal. 38

TAK RADOST ČISTÁ V DUŠI PŘILETĚLA...
...Tak radost čistá v duši přiletěla jen na okamžik jako bílý pták, perutí šumem měkce nitrem chvěla a mlhu dýchla v zrak... Neb věřit nemoh’ jsem, že po dni šerém v sny hřejný paprsek se zadívá, že rozlije se chmurným podvečerem zas píseň zvonivá... Tak přiletělas náhle, nečekána, tak udeřilas křídly do oken, jak nedočkavý paprsk zoře zrána, jak vidina, jak sen...! Teď zpíváš sloky o vznícené chvíli, o mileného těla liniích, teď vracíš sny, jež dávno v mozek bily v půlnočních visích mých! A tiše šeptám, opojen a zmámen: Ó ptáku prchavý, jenž v stínů rej jak vodopád jsi pustil záře pramen, ó stůj, ó neprchej! 39 Tak tebe zachytím, že síly žádné z mých dlaní, ptáku, tebe nesprostí, jen na pár vteřin, než zas temno padne, mou budeš, radosti! 40

TŘEŠNĚ VE KVĚTU.
Ó jaký to úsměv čistý – hle, zeleň a sníh a sníh – když zrosenými listy květ třešní planoucích ti vytryskne – jak košatá by stála náruč rozpjatá – hle, zeleň a sníh a sníh – A je to cit měkký a celý jít zahradou dumavou a zázrak ten rozhořelý ti svítí nad hlavou – jak jdeš, strom v běli zasněný ti na vlasy hází lupeny – hle, zeleň a sníh a sníh – Jen jeden znám pocit stejný: zřít dětských do očí a odlesk cudný a hřejný ti duši otočí – oh, vím – to stejně zaplaví, jak teď, když čistě tě pozdraví hle, zeleň a sníh a sníh – 41

PODZIMNÍ ZÁPAD V HORÁCH.
Krve proudy tryskly, divoce si výskly, rozlily se náhle celým obzorem: vzdorně zaleskla se v rozhořelé kráse postať obrovitá s rudým praporem. Všecko v slavném žáru, v rozkypělém varu hořelo a plálo v žhavé záplavě, divoce se slíval vzbouřených vln příval a do dálek širých šlehal krvavě. Oheň, oheň všude! Rázem vlny rudé rozlily se nebem, barev přívaly! V divém vzkřiku síly prudce zabouřily, obloha a země v záři splývaly. Od radhošťských strání slavných ohňů vzplání lámalo se vzduchem, náhlý zážeh vnik’ do paseckých chýží, v krve proud se hříží Kyčery vrch táhlý, modrý Javorník, s hory v dol se žene zlato roztavené, do prochladlých polí prudký požár šleh’, o vzdoru a síle volá v domky bílé, odboje zvěst píše rudě na oknech. 42

JÁ VOLAL JSEM TĚ...
Já volal jsem tě všemi smysly svými, já volal jsem tě celou duší svou – a ty jsi přišla, zraky zjásanými v mé duši rozžehla jsi záři plamennou. Má touha pronikla tě jako bílá ocel, hlas krve mojí v každý nerv tvůj bil, žár půlnočních mých vidin, prudké vášně pocel trysk’ k tobě zářivě, tě celou naplnil, svým žitím nežiješ, má vůle tebe vězní, ó horký přelude, ó sílo trýznivá! Kde místo nalezneš, ať slovo mé ti nezní, kde výkřik duše mé ti horce nezpívá? 43

ANDANTE VEČERNÍ.
Když večer zšeří se a modrý stín nám v jizbu zvolna padá – hlavu v klín Ti položím – a chvíle je to tichá – hle, není hříchu, není vin... Svět celý zapadá jak ztracený, poslední paprsk hasne tlumený, a tenkrát slyšíš zpívat jemně, jemně nejsladší nitra prameny... Víš, kterak spaly? Víš, co zpívají? O světa zázracích a novém o ráji. Jen poslouchej – tak v lese zdroje šumí kdes pod kořeny potají – Ty zdroje tryskly zemí, z listoví, slyš jejich hlas jak nápěv houslový, jen srdce otevři – a tajemství se zjeví, jichž ústa nikdy nepoví – A jak ten soumrak hasne nad zemí, vše změkne nadobře, hlas krve oněmí, jak šel by někdo velký, dobrotivý, hebkými hladil dlaněmi... 44 Tak jímavě to v duši vyzvání, jak vzpomínek až z dětství usmání, hle, život zladil se a zjasněl vlídně a tiché zvoní klekání – A člověk cítí, jakby padaly teď zvolna s něho kalné přívaly tmy, špíny, stesku, surovosti, zrady, jež ve dne duši objaly – A není v duši viny, není hřích, vše ztratilo se v tónech laskavých. Jak sladká chvíle ta! Ó nech mi hlavu potichu ležet v dlaních svých – 45

PÍSEŇ.
Je cesta v pustiny, jež cíle nečeká – Tak blízká jsi, tak blízká jsi a přec tak daleká! Hle, rukou dosáhnu, jak jsi tu před náma – Tak tebe znám, tak tebe znám a přec jsi neznáma! Ó teskná poutnice, kam jdeš – ó zdali vím? Jsi přede mnou, jsi přede mnou a přec tě nevidím! 46

PÍSEŇ.
Rukama bych si oběma srdce Tvé ve své schoval – tak jsem si Tebe, duše má, podivně zamiloval! Taká jsi teskná i laskavá, tak jako úsvit ranní, jenž stejně duši rozdává bolest i požehnání. Tak jako kvítí na poli červeně zpívající, po kterém srdce zabolí a slova nelze říci. Tak jako píseň národní, co prudce v dál se nese, jež smutkem duši zúrodní a divnou touhu vnese. Tys duši mojí přinesla sílu i bolest novou – pádím jak plavec bez vesla hladinou smaragdovou: 47 neví, či přec se rozbije či přístav v dálkách shlédne – stejno, když sílu vyžije všecku v té chvíli jedné! 48

PÍSEŇ.
Když zraky se zalijí plaménky jiskřícími – ó nakloň se a naslouchej, jak žilami buší mými krve proud, krve proud – A ne, ne, vzkypěné to šumění krve není – zpěv houslí nitrem tryská v jásavém rozhoření – ó slyšíš, rozumíš? Zpěv sladký a tesklivý... cítíš, že rozvlněný nás příval nese... nese... letíme ve plameny rudé a jásavé... Cítíš, jak letíme? Daleko v mlhách země. A všecek svár a zmar usíná v hloubkách temně, letíme, letíme... 49 Sevři mne, jediný má rytmus naše tělo, letíme... krvavě všecko se rozhořelo... letíme, letíme... 50

VÍNO.
Víc než úsměv slunce láska milenčina: daruj mi, má ženo, nejsladšího vína. Stesklo se mi divně, srdce moje zlaté, daruj ty mi vína číše vrchovaté. Přišel jsem já k Tobě, kdy vše duši zraní, se studeným srdcem, se studenou dlaní. Zahřej mi mé srdce, zahřej mi mé ruce, jedním rudým květem rozdýchej se prudce! Takové chci víno, sladké, opojivé, horké, upřímné a v prudkém zrání živé, ať krev rozhoří se, hlava zapomíná – daruj mi, má ženo, nejsladšího vína. 51

PÍSEŇ.
Takovou chvíli mám nejvíce rád: slunce když svítí a zvlněný spád do polí padá a do zlatých lad – Tenkráte cítím, že žiji, že jsem, sluneční tok v těle pronikne mém radostným přívalem, radostným snem. Slunce mám rád: v letních zjásaných dnech, v lidském i těle, kdy vášně proud šleh’ prudce a tryskne nám v myšlenkách všech – Zraky jak zahoří, zatepe krev! Jaký to bezmezný mámivý zpěv, jaké to vzplanutí nervů a cév! Darmo je zesláblý rozumu soud! Stržen jsi vráz, musíš s přívalem plout – živí i ničí ten děsivý proud – Vždyť je to slunce, moc sladká i zlá, květu dá vyrůst a na plody plá, nad srdcem spáleným drtivě vlá – 52 Přece a přece – mám slunce vždy rád, klasům ať pomůže zlatově plát, nebo ať rozkvetlý zapálí sad – 53

TICHÉ SLOKY.
V čas krvavý, jenž bědně zašlápne ubohé, směšné srdce, vytrysklo nám světlo bílé. Tiše zaplálo tak jako paprsk temné za noci, ne požár velký, slavný, nádherný, však tichá záře, která potěší a posilu dá hlavě ztýrané. A je to světlo, jako v chatrči za zimní noci, vlídné, hřejivé, ať venku zuří vichru úpění, ať do oken vztek jeho udeří a prudce bije tříští sněhovou – A tak mi při tom obraz napadá: Strom v bouři stojí, černá nebesa jen zkázu chrlí, temné stenání jde celým krajem, všecky koruny se ohýbají, bědné, pokorné – Nad hlavou stromů blesk se vysmívá, jak jezdec příšerný na bělostném a oslnivě skvělém komoni. A v hrůze té, kdy černá nebesa 54 se s řevem otvírají, ve větvích sní hnízdo tiché. Plaché, stulené a měkce zadýchané. Tlumeně jen proniká sem píseň strašlivá, ...a v úzkosti se srdce zachvívá bolestí temnou... stromy padají... a hrozný příval hlavu zaplaví, děsu a stesku, pochyb, nadějí, o ty, kdož drazí... o své... celý les... ...a v chvíli té se ptáci křídloma víc tisknou k sobě... Nikdy, nikdy, nikdy kéž nezasteskne srdce žíznivé! 55

SYMFONIE LETNÍ NEDĚLE. Improvisace k obrazu W. Szymanowského v krakovském Museu narodow.
Chrám sluncem zalitý se bílou vlnou třás’, zpěv zvonů kovově bil do modravých výší, varhany duněly a slavný jejich hlas zněl jako příboj moře, jenž se neutiší. A lidé zpívali... V laskavém objetí zář slunce spjala všecky, muže, panny i ženy ubité, padala na děti – a hymnus chrámem chvěl se rozpoutaný – Nezpíval lidí ret, však jejich srdce tím a rytmus nezahřměl to naučené sloky, dík životu to tryskl nadšením v obrovský příval, v slavný, ve široký – A jak bil zvonů tón, jak varhan proud se lil ve vonný kadidla dým, sladce opojivý, zpěv lidských srdcí všecko zatopil, bezmezný, veliký a v prudkém vzplání živý: „Ó díky Tobě, Pane, za každý Tvůj dar, za úsměv slunce Tvého, noci rozzářené, 56 za plody jeseně i sladké květy jar, za duhy nádheru, když nad zemí se sklene, ó díky Tobě, Pane, velký, jediný, náš otče laskavý a velký hospodáři, za lesů šumění i za vod hlubiny, za slova našich rtů i za zřítelnic záři, za modré výšky hor, za lány zrající, za stromy hovořící měkce haluzemi, za slzu radosti, když stéká po líci, za modro oblohy, za matku naši zemi –“ Jen jeden tenký hlas se vrýval řezavý jak nabroušený nůž v proud velkých díkůvzdání: „Ó slepci zmámení, jimž mlžné záplavy zrak tíží zkalený a břímě šíji sklání! Jsou prázdná nebesa a mrtvy fantomy, nadarmo srdce chví se zpěvem, varhanami, jen snem je ten, jenž tvoří, věčný, vědomý, jen vy zde vyrůstáte, prokletí a sami! Co v barvách vykvete, už voní západem, zmar píše písmo svoje do každého těla, jen chvíli spíjí zrak se formy souladem, 57 je vše jen hřích a stín a bída roztesknělá –“ A vylét’ v proudu slunce řezavý ten hlas jak okřídlený šíp a chvěl se vysmívavě – Byl svět jak píseň jedna, plný velkých krás, ve světle ležící a v nádheře a slávě, až v dálky zjasněné se vlnil žita lán, až v obzor rozléval svou rozšumělou krásu, plál jako bledé zlato, máky rozrývánrozrýván, a zpíval píseň země miliony klasů: „Buď život pozdraven, jenž velký, bez mezí, bud život pozdraven, jenž svatý jest a jeden, jenž nad okovy hrobů slavně vítězí, jenž z příze nepoznané čarovně je spředen, jenž proudí v míze stromů, v krvi lidských těl, v přívalech slunečních i v kolotání světů, jenž bude na věky, jenž od věků se chvěl v plodech i myšlenkách i vodách, šumu květů –“ A druhý onen hlas se ztratil docela v té písni nehynoucí – – Jako mladá žena v šumu a světla proudech země ležela, krásná a nádherná a sluncem oplodněná. 58

PO VĚČNÉM ZÁKONU.
Po věčném zákonu země jde všecko: život i zmar. Hle, z hloubek vyrůstá temně zárodek, květ i tvar, až uzraje v slunečním světle a zaplane v nachových hrách. Je zákon v haluzi zkvetlé, po které ruku jsi vztáh’, i když se umdleně sklání znavený, starý kmen; je zákon v tajemném zrání, je zákon v té barvě změn. A krása je ve všem. Ať žehne svit jara v zadýchlý stvol, ať rudým přísvitem šlehne v plod zrající červen kol, ať podzim v nádheře hojné rozestře červeň a žluť... Ó, srdce mé nepokojné, ó srdce mé, pokorné buď! 61

PŘED BRANOU.
Vím, my jsme před branou zahrady ukryté. Jen kradmý pocel růžový, ubozí, chytíte, jak větřík zavane a tančí nad lány. A marně lkáš a bušíš v zeď u brány, u brány. Jen bílá oblaka jdou cize oblohou a lhostejně ti zastíní tvou hlavu ubohou – Tam uvnitř rozkvétá, co snil jsi v prázdných snech, květ nejsladší se pozvedne na zlatých záhonech. Tam ptáci zpívají za noci přede dnem. Óh, ano, my jsme před branou a dovnitř nevejdem. 62

DAR.
Ten nejtrpčí, bohové, dali jste mi dar, jenž bolí a raní: mně v srdce vložili jste rozšlehaný žár a neukrotné plání. A vášně vložili jste slavné do mých žil a veliká hnutí a smělá – však nedáte perutím ocelových sil a kamenného těla. Tak jiskří se oči a zachvívá se dlaň, duch tvrdě je zkován, a dím-li své myšlence: „Nyní jasně vzplaň!“ jsem ukřižován, jsem roztříštěn rozpětím prudkých varů těch a sražen zas k zemi. Ach, nejtrpčí bolest, nejžhavější vzdech jde mými sny všemi. A přece, ó bohové, díky vám! Dobře vím, ať zraky mi krvavě svítí, ať bit jsem a spalován trpkým darem tím, že bez něho nelze mi žíti! 63

CESTOU.
S hory jsem sešel a srdce mé chvělo se, chvělo. Zmrazeno smutkem samoty prudce mne rozbolelo. S chladnými mraky se bratřilo, vzduchem jež táhly, zatím co prchal navždycky celý svět neobsáhlý. Ale já horce jsem zatoužil po slunce plání. Zde jsem, zde stojím, pokorně hlava se sklání. Oči mé dychtivě zaplály přísvitem novým – vím, léta jsem bloudil nevida záhonem liliovým, po růžích šlapal jsem krvavých na záhon zkvetlý. Z mlhy a bludů jdu pozvolna tichý a vděčný a světlý. 64

LÉTO.
Když slunce svítilo, já na pasece ležel, proud záře laskavý mi celým tělem běžel, jak hladil by mne pocel olejový, bělavé břízy v modř se prorývaly sytou a jakby poraněny vášní neprožitou svou touhu vyšeptaly zmatenými slovy – A dobře bylo mně, neb ve slunečním proudu vše roztálo mi zcela: nízkost lidských soudů, lítost i úzkost, zmatek theorií – Jsem prostě živočich, teď sluncem zalévaný, nemyslím, nehloubám – a volný na vše strany jen cítím: s oblohy jak přívaly se lijí – Přivřeny oči mám – a je to chvíle líná – kams v dálky mizí vše – Smrk, Žár i Javořina, a já se, požitkář, teď v bílé spouštím tůně – A v prostou rozkoš mou bříz unylý šum stená a komáří se nota chvěje rozžhavená jak ve vysoké poloze a na E struně. 65

SVÁTEČNÍ JAS.
Já za tebou šel jsem v mdlobě zryt steskem dlouhé míle – Teď mohu vztáhnouti k tobě přec ruce, sváteční chvíle? Mám prostou radost z věcí, klid zjasněný na nich dřímá, já vidím je poklidně téci a chvít se před očima. A za vše pokorné díky mé srdce smířené cítí, za světlé okamžiky, za tichou sladkost žití! Ať píseň má volně vzlétá jasná a očištěná, ať v ní je úsměv léta, svit světla i bílá pěna! 66

HORSKÁ BYSTŘINA.
Jak s horských svahů v plesném útoku proud bystřiny se tříští o kámen, bělavá pěna stříká po boku v jahody rudé, v pomněnky a rmen. A balvany se čelem postaví, když vody spád se vzdorně rozčeří, šumivý opar tryskne bělavý ...a znov a znova voda udeří. Haluze stromů táhle kývají, šum jejich chmurný padá zteskněle, to jak když starci vážně zpívají žalm zádumčivý v šerém kostele. A vím, ta horská smavá bystřina se vysmívá těm starcům rozumným, popěvkem rozpustilým přetíná jich dumy nevlídné. A hle, teď zřím, jak na kameni sedí zbloudilá rusálka lesní. Sedí zelená, jen bílým závojem se zakryla, je jako mlha, pěna zvířená. 67 Jak dětsky radostně se usměje, do dlaní tleskne. S ňader pučících jí třpytně stékávají krůpěje. A lesem šum zní a zas tleskot, smích. 68

PÍSEŇ.
Slyš, šumí rákosí a temně vzdychá boří – Ne, rty tě neprosí, jen oči hoří, hoří – Žár jejich roztaví i chladnou tvoji pýchu a celou zaplaví tě u vod černých v tichu. Jen ruce hledají tě horké, rozdychtěné – pojď... my dva... potají jdem... třebas do plamene v tom šeru za rosy – ...a stesk se nevynoří. Ne, rty tě neprosí, jen oči hoří, hoří – 69

SRPNOVÝ VEČER.
Hasne západ krvavý, v sadě vánek šelestí. Rozumíš, co vypráví? O lásce a o štěstí. A než všechno utichne v noci vonném objetí, růže pozdrav vydychne... Slyšíš se ji zachvěti? Jako nápěv houslový píseň vane blíž a blíž. Jenom sladce napoví, co ty tiše dopovíš: Slyším nápěv, slyším jej, dopovím jej, milý můj: Miluj, miluj, objímej! Polib, polib, pomiluj! 70

PÍSEŇ ZA LETNÍHO DNE.
Na svahu hory ve slunečních dnech o tobě snil jsem... Stojíš přede mnou. Vlas v rozpuštěných padá pramenech a kolem úst máš vrásku tajemnou. Tak přišlas ke mně dnes jak zjevení v bělostných šatech v horskou paseku. A stojíš tiše v slunka plameni, dar nejsladší, jenž poslán člověku. A vím a cítím: tělo plane ti, a vím a cítím ňader toužný zdvih, a vím a cítím: ve tvém objetí žár sluneční by šlehl do žil mých. A ruku vztáhnu-li, hle ztrácí se ten zázrak přeskvělý. Jen zavřeným tě zrakem vidím v sladkém obryse, jsi přelud, bílý oblak, chvějný dým... Na svahu hory v moři zeleném o tobě snil jsem. Byl to krásný sen. Žár slunce bil mne plným plamenem a horský kraj spal jako opojen. 71

Ó SLYŠ...
Ó slyš, ó slyš, ó slyš, jak srdce buší mi, slyš, v noční chví se tiš údery stejnými: „Ne... ne... ne...!“ A přec se rozvírá má náruč tobě vstříc a v dál i do šira já chtěl bych tobě říc’: „Ó ano... ó ano!“ A ještě moje krev mi v skráně buší znov a rozhořelý zpěv chví refrénem se slov: „Ó ano... ó ano!“ A ještě omámí marný a vroucí stisk, jak všemi žilami ten náhlý požár trysk’, ó ano, ó ano! 72 A ještě cítím žhnout teď v prudkém vzeplání vášnivých smyslů proud a ňadra pod dlaní – ó ano, ó ano! ...A přece... slyš, ó slyš, jak srdce buší mi, hlas jeho zachytíš větami tesknými: „Ne... ne... ne...!“ 73

VŮNĚ.
Hořely květy jásavou červení, zpívaly bíle, modře rozprávěly. Sen nejsladší se z nitra pramení, nesmělý, plachý, tiše rozechvělý. O čem to snil jsem v barevné záplavě? Ptejte se oblaků, jež nebem plují, ptejte se stromů šumících v únavě, proč se tak rozpřáhly a proč se rozžalují. Bez tvaru, bez obsahu se vlní sen. Jen vůni má, vůni, přízvuk melodický. Do lázně omamné jsi chvíli ponořen, bys umyl prach a kal a tvrdý smutek lidský. Snad je to sen o tiché bytosti, jež z aleje se vynoří a usměje se. Snad je to sen o nové radosti, jež křídla připne ti a tebe vznese. O kom a o čem – je to jedno přec. Oblaka, šumění a květů hebký závan. A ty jdeš opilý, květů těch milenec, vlněním sladkým měkce uhýčkáván. 74

PÍSEŇ.
Ve vlnách žitných klasů krvácí rudý mák, slavnostní výhní západ šlehne si do oblak, neklidně rozchvívá se za bílé neděle suknic a šátků červeň ve starém kostele, radostně v rudé jiskry víno se promění, na šíji šperk se zardí jak lásky znamení, ale tvé srdce rudé v požáru zmámeném nade vše nejslavněji zahoří plamenem. 75

ZELENÉ PRAPORCE.
Zelené praporce vlají do šira, do šira, do šira. Na Velký pátek o pašijí hlase země se otvírá. Poklady pukají ve skalách, víly tě vítají pokorným sklonem. A ve výši, slyšíš, andělé zvoní neviditelným zvonem. 76

PÍSNIČKA JEDNOU VEČER.
Když šel jsem lukami, modrá tma s krajinou splývala... Potichu šuměly akáty a kdesi vzdálené u chaty děvčata zpívala... Melancholický to nápěv byl, večerem dlouze táh’... Nepoznal slova jsem písní těch, jenom ten nápěvu teskný dech nesl se v temnotách... Podivně těžká mi nálada v hlubiny zapadla... Dálný kraj usínal zlehýnka, v nitru jen bodavá vzpomínka náhle mi napadla... Čím to, že taková písnička za srdce zachytí? Náhle že bolesti zahoří, a jak teď smutek ti hovoří, duše že ucítí? 77 A jak jsem dále šel modrou tmou, zhasínal nápěv ten... ale já chytal jsem v myšlenkách každý tón, soumrakem jak se táh’ tesklivý, rozjítřen... 78

ÚNOROVÝ ZÁPAD.
Krvavé slunko nad lesy. Les stená nahý, odraný. Bílou si mlhu zavěsí jak obvazu cár na rány... Havrani letí nad polem... Než ve stín chabý, malátný celý les zvolna vepluje, v hasnoucí požár brunátný zlomeným šeptem žaluje... Havrani letí nad polem... Ale noc jako z olova k zemi je tvrdě přitlačí – Slyšíš: to píseň mollová umírá jako ve pláči... Havrani letí nad polem... 79

1915. (Stará matka zpívá:)
Ó, Pane Ježíši Kriste, v tom čase hříšném a zlém dva syny, dvě naděje jisté já navždy ztratila jsem. Dva syny – a byli tak mládi, jak bříza byl každý z nich! Můj bože, jak zpívali rádi a radost byli a smích! Jak hlučeli po dědině, když večer byl, zas a zas – a z každé je vítal síně veselý něčí hlas! To měsíc se v jizby díval a z jizby děvčata ven – ten prvý, ten písničky zpíval děvčatům do oken, a druhý, ten kučeravý, mu při tom na housle hrál – – A nyní – dvě zlaté hlavy pán císař sobě vzal, 80 dva syny, krev krve mojí, mé syny... ó, Bože, ty víš, jednomu srdci žal dvojí jak přehrozná je tíž! Že císaři pánu král jiný – tak řekli mi – zemi chtěl vzít, mé děti – a za čí viny vy jste mi musely mřít? Ó, Pane Ježíši Kriste, Ty všecko věz a suď! A synů mých duši čisté Ty milostiv v soudu buď! 81

DVA HLASY.
Jak v poledne jsem chodil u hřbitova, dva hlasy slyšel jsem. Jak rozechvělý dvou houslí nápěv byla jejich slova, jak bzukot včelí z hrobů zkvetlých zněly, nad rovy vlnily se, v kámen šedý omšené zídky plným proudem bily, dva hlasy nesvorné, a naposledy v zář slunce polední se rozptýlily... Prvý hlas:
Přec nejlépe je tomu, kdo již stane s polibkem ledným u poslední brány, kal země s něho temným proudem skane a svět je za ním. Třikrát požehnaný, neb znov se rodí, jasnější a čistý. Noc milosrdná po lopotě denní jej pojme v klín a osud jeho jistý: na čelo vepsáno mu: Usmíření. Smrt „Amen“ šeptne v píseň, ctnost i hříchy, tmu pošle v zrak a v utýrané skráně, 82 dá zapomnění, jak když večer tichý jde lukami a zvoní Anděl Páně. Přec nejlépe je těm, kdo dřímou v klidu pod drnem zeleným, kdo přetrpěli již všecky zápasy i všecku bídu. Smrt rukou soucitnou vše rány zcelí. Druhý hlas:
Z hrobů se život rozlévá, ze hrobů život raší! Zrní se jenom zasévá do země, matky naší! Života píseň jediná po celé zemi šumí! Ponurá hrobu hladina přece ji neutlumí! Co bylo kdysi člověkem, změní jen tvaru tíseň, zvlní se v proudu dalekém, jak vůně, květ a píseň! Haluzí ševel tajemný 83 dávným se žitím třese! Odešlých lidí hoře, sny vítr v svém vání nese! V jedinou žití kroniku země se otevírá! A není smrti, zániku a nikdo neumírá! ...Ty hlasy slyšel jsem, jak na hřbitově spletly se v jediný šum o polednách. Dlouho slyšel jsem jejich tenký zpěv... a lípy kvetly... do širých polí pozvolna jsem vyšel, vzduch čistý douškou mateří se sytil, a slunce plálo, země otevřela klín plný kvítí. To jsem jenom cítil. A oba hlasy zanikly mi zcela. 84

KOLO.
A všecko bylo už a všecko bude znova... Bolestný výkřik každý, touha básníkova, sny toužné srdcí mladých, když jim otvírá se zjevení života a v ranní svítí kráse, kvil matek teskný, dětí mazlivý hlas měkký, zpěv vášně, zubů skřípot zoufáním a vzteky, a kladiv údery a mečů znění jasné a šepot trhaný, když rvaná naděj hasne – a co víc ještě prudce prošumí nám duší a všecko, všecko to, co člověk sní a tuší, a všecko to, čím zápasí a hřeší, a všecko to, čím míjivě se těší, zda neprochvělo dávno tisícerou hlavou a neopilo vlnou šumnou, bouřně žhavou a neubilo miliony? Neboť žití odvěkým kruhem ve tmy neznámé se řítí, je věčně stejné v neustálé změně; to píseň nesmrtná, jež chví se neskončeně a hlasů nespočetných tóny jsou v ní slity – Ó, zdali neslyšíš, že tisíceré vryty jsou stopy v naši zem, jež rodí nás i skryje, že vzduch, jejž dýcháme, je jedna symfonie 85 všech hlasů pradávných už před dávnými lety? Ó, slyš... a zachytíš znov slova, sloky, věty stesku i lásky, pochyb, naděje i síly, čím lkalo zoufání, čím touhy hovořily, šeptala oddanost a pevně řekla víra. Neb věčně život rodí se, nic neumírá. To refrén věčný je, to sinajská jsou slova. A všecko bylo již a všecko bude znova. 86

TENKRÁT...
Tenkrát bych znovu chtěl ožíti a v hodině té být zrozen, až člověk cenu svou pocítí, až bude osvobozen. A vím, to nebude spasitel, biblický Mesiáš nový, jenž sejme kletbu s našich těl a spasné nám slovo poví, však člověk odhodí vesele lži, jež mu vydechnout brání, jak Lazar roušky zvetšelé ve slavném zmrtvýchvstání. Jak zapadnou stará dogmata, ten falešný nános lživý, jak toužení velká a rozpjatá tíž věků nám nepokřiví! Nebude člověk se žíti bát, stín záhrobí nebude strašit, tak půjde radostně žití spád, vše radostně bude rašit, 87 a člověk nebude otrok už v okovech duše i těla, však volná žena a volný muž si podají srdce celá – a potichu jen se usmějí těm dávným pohádkám ráje, vše novou půjde kolejí a prostě se rodí i zraje a člověk v bratrském splynutí zas člověka najde všude – Ach, jakou to touhu vynutí: až člověk volný bude! Tenkrát bych znovu chtěl ožíti a v hodině té být zrozen, až člověk cenu svou pocítí, až bude osvobozen. 88

LEDEN.
Jde přísná paní vladařskými kročejemi, s praskotem tvrdým padne stopa její do korun stromových – a nad zmrtvělou zemí jen přísvity hvězd věčných jiskřivě se chvějí. Zní lesů táhlý sten, spád hudby nezemdlené, obrovský, temný, chmurně zní a přísně, jak starým sektářům by z duše rozjízvené se sloky draly neohebné písně... V úbočí pod lesem jsou chaty přikrčeny, už bez světel. Sníh sinavý se lepí na střechy prohnuté. Tam udřené spí ženy a drsní muži, tvrdí drvoštěpi. Je velká obloha a tvrdou hloubkou svítí, je pohled její zlý a mluva ocelová. Ne, smilování není. Umřít nebo žíti. Kdo slabý, zhyne, silný vstane znova. 91

ÚNOR.
Od hor se vztekají, pán zběsilý a chrti, od hor se vztekají. A v dědině před nimi mdlá se třepotá zář, u stolu sedí ještě vrásčitý hospodář a jeho žena. Chrti se ženou... a vyjí... a štěkají. O smrti, smrti, smrti. Vysoko ve vzduchu kmitli se ohaři – a pánův zasvištěl bič. Vysoko leťte, chrti, nad střechy, nad střechy, vyjte, že není pomoci a není útěchy a není lásky. Musíš jít do světa s jízvami ve tváři a bij a rvi a nič! Ať lomenice chalup zavzlyknou v úzkosti! Bič sviští, sviští. My, chrti lační a krutí a zpěnění, letíme nad vámi, v děsu a šílení, nesmíte spáti! My větu zavyjem o živlů tvrdosti a nenávisti. 92

BŘEZEN.
Jde ulicemi v našedlé mlze nehmotný přízrak, kolébavý sen – stíny se províjí a v záření tichém tlačí se ke dveřím, do oken. Nic nevhodí dovnitřdovnitř, jen zášleh, jako když mušky zatančí tmou. V ruce má kytku – ó křehoučké kvítí podaruj – ať je almužnou mou! Písničku sobě pobrukuje dlouze, tak tiše zpívá telegrafní drát – Kolikrát za noci tu jednotvárnou píseň jsem v melancholické vlně slyšel hrát? Noc je tak dlouhá, tak těžká, tak tvrdá. Oči se široce rozevřely v ní. Vidím tě, sne, jak před okny tančíš, slyším tvou písničku, jak tichem zní. Odkud máš kytku, neduživé stvoly? Jsou závěje sněhu ještě na polích. Jakou jsi rukou je vyhrabal z hloubek a jakým teplem jsi na ně dých? 93

DUBEN.
Lákáš mě k sobě, ale já nevěřím. Voláš mě k sobě travou, jež klíčí, voláš mě k sobě vonným zášeřím, voláš mě fialkou a petrklíči. Nepůjdu dále, ani ke dveřím, náruč máš studenou, oči máš chladné, přeběda srdci, jež do nich spadne. Lákáš mě k sobě, ale já nevěřím. 94

KVĚTEN.
Noc v pohárech míchá temnou modř s krví. Po zemi s vínem žluči ti rozlije. Stříbrné housle zpívají: Pojď! Poslední budou prví. Hráti se bude: Romeo a Julie. 95

ČERVEN.
Na Jana Křtitele plameny, rakety. Pavouček s nebe tká stříbrnou pavučinu. Starý pan učitel vykládá: „Před lety, před lety –“ však sentimentální studentík rozbrnkal mandolinu. Je to tak prosté a přece tak podivné. Obloha, hvězdy, plameny, hlasy. Les, starý samotář, rozvážně přikývne a jako ze sna bručivě vykládá si. Víš, na koho myslím? Na tebe, na tebe, děvucho-plameni! Koho jsi zžehla? Chtěli jsme vskočit rovnou kams do nebe, však touha bláznivá do ráje nedoběhla. A stejně tak hořely ohně hranice jak srdce tvého neklidné plání, stejně tak šuměly lesy mluvíce o vášni rudé, zatrpklém milování. Do příze modravé hlavu si ponořím... Svítí to oči tvé? Hovořím s nimi? Mám tebe na dosah? A hle, zas zahořím plaménky vyšlehlými... 96

ČERVENEC.
To všecko bylo už... Obloha modrá, vlahý vzduch a stezky putující do měsíce. To všecko bylo už, ten nekonečný kruh, jenž srdcem protáhne se... Můj bože, barvotisková pohlednice... To všecko slyšel jsi... Šum sametový obilí a hvězdy zpívající nad hlavami. Oh, kamarádi, čím jsme se to opili a z které brázdy víno čepuje se? Nekupte, nekupte, ten hospodský vás mámí! A přece k tobě jdeme, starý, prastarý ty krčmáři. Máš pořád stejný štít: U hvězd, u lásky, u měsíčka. Nuž nalej! Snad opít nás se tobě podaří, nuž nalej, dolej výš a třeba přelívej, ať tvoje víno teče na zmámená víčka... 97

SRPEN.
Na modrém nebi měsíc, princ-hýřil z pohádky, celou noc rozhazuje dukátky, dukátky. Až na mizinu přijde svojí dobrotou, ke komu půjde, rcete, žebrotou? Ach, to si pěkně vezme hůlčičkahůlčičku s květinou a ťukťuk poputuje celičkou dědinou, květinkou bude cinkat panenkám do oken a Mila, Fanka, Helča vyběhnou ztřeštěny ven – hle, hýřil-princ tam stojí na smutném zápraží, květinu bílou v ruce, klobouček pod paží. Oh, chlapci a děvčata – což máte svědomí, jak žebrák-prosebník se celý přelomí? 98 „Pro Pánaboha prosím a všecky světice za boží almužničku vás, panny z vesnice!“ Selky se šklíbit budou, babice vyběhnou z vrat, starosta hledá drába, dráb bude strašně lát, však Mila, Helča, Fanka čekají za rohem a žebráčka podarují koláčkem s tvarohem. 99

ZÁŘÍ.
Podivná ruka vzala ruku moji, hlas zachmuřený poručil mi: Vstaň! Je k zemi přitlačen ten, kdo se bojí, měj srdce ve dlani – a plaň a plaň! A jdeme zahradou, až k nebi kmeny se zdvihají tak divně stříbrné. Kdos vede mne. Kdos velký, zamračený a mlhu jako plenu rozhrne. Jsem mezi lidmi. Aspoň stín to lidí, co neslyšně teď plyne vedle mne. Však tváří, běda, pohled neuvidí, jsou odvráceny, němé, tajemné. I řeč už slyším. Slova, divná slova. Jdou ke mně všecka jako tichý proud. Však nerozumím nic. A znova, znova chytám je... aspoň přízvuk postihnout... Je cizí řeč a všecky věty cizí. Neznámý smysl plyne ke hvězdám. A mlha padá, všecko mizí, mizí, jen já tu zbývám, sám a sám a sám. 100

ŘÍJEN.
Stříbrný nůž ukrajuje z nebe skývy. Pohřbi mě zcela, zátopo hvězdná! Dnes uvěřil jsem v zázraky a divy. Stíny se zjevují. Kdo z nich je živý a kdo je mrtvý, oko nerozezná. 101

LISTOPAD.
Je noc a věčno jest, spí zem a válka její. Kovové paprsky hvězd k zemi mě přibíjejí. Jsem nyní tvůj, ó země, sterými šípy zbodán, v otroctví krutě a temně za hvězdné groše prodán. Ta tíž – ó hrozná věc, či jaké tvé je jméno? Však srdce moje přec to není probodeno! A z něho slavně dnes vytryskl paprsek bílý, až vysoko do nebes mé střely udeřily. Je noc a věčno jest. Spí země. Oblaka plují. Až v slavné království hvězd mé šípy dostřelují. 102

PROSINEC.
Strašlivé moře, černé, bez hrází. Však nad ním svítí hvězda idylická. Strašlivé moře, černé, bez hrází, ach, nekonečná bída, bída lidská a nad ní světlo, jež se tiše třese. Klekněte na zem, dlouze modlete se! Strašlivé moře, černé, bez hrází, do jeho hloubky prudce vrhněme se, snad na dně jeho věčná nicota je, strašlivé moře, černé, bez hrází, já věřím: tam je Bůh, tam sudba zraje, bolestná píseň touhy v srdci lká mi, strašlivé moře, černé, bez hrází. Pozdravuji tebe, hvězdo, která svítíš nad vodami. 103

PÍSEŇ.
V půlnoční hluboké tiši černé a beze hvězd srdce tvé najednou slyší zpěv houslí. Cože to lká a zpívá v přervaných výkřicích, jaká to zádumčivá je píseň? V nejhlubší hloubi jsou zdroje pod černým kamenem, tryskly to studánky tvoje a šumí? Praskl už černý kámen děsivým napětím a člověk opilý, zmámen co slyší –? 107

OTAZNÍK.
Jsou noci bezesné a vlny bijí mně do hlavy. Ó, možno zešílet tou melodií a děsem záplavy. Zas jako před lety se hlasy rodí mně v hlubinách, jak volání kdes od ztracených lodí, jež hltá moře v tmách, a křiky lidí, které zhouba rdousí a vlny zalily, až k mému loži cestu proderou si, hlas hrůzou opilý. Ach, my jsme všichni bědní trosečníci, my, já i ty, a padáme kams v prostor hltající, bezedný, odkrytý, a než hlas zanikne, tmou pohlcený, tu naposled svou úzkost lkáme, chytit chceme stěny napravo, vlevo, vpřed... 108 A tak dnes cítím v noci mučednické zas děsný jek těch hlasů zoufalých a bídy lidské, tíž hrozných otázek, jež volají už ochraptělou větou: Ó, řekni proč? Rci, jaké síly výsměšně se pletou v života kolotoč, proč nezkojenou písní srdce kvílí a jaký pán nás vymyslil si ke své kratochvíli, rozmarem zradován? Proč – jenom proč – tak naříkavě splývá ten děsný křik. A kams až do mozku se mého vrývá krvavý otazník... 109

PÍSEŇ.
Tak navždy... docela... a marně oči zvednu... Tak jsi mně zmizela a už tě nedohlédnu. Proud žití sladce mdlý v modravou splývá věčnost... a nevím, žilas-li, či sen jsi, neskutečnost... Jsi oblak bělavý, jsi touha vyvolaná? Přišla jsi z dálavy jak bílý přízrak zrána? V horečných hodinách moje jsi tělo hřála? Přišla jsi ke mně v snách jak radost neskonalá? Vždyť v dosah rukou mých jsi plynula, jsi kvetla, vždyť ještě ve zracích mám plno tvého světla... 110 Tak navždy... docela... a marně oči zvednu... Tak jsi mně zmizela a už tě nedohlédnu... 111

PROBUZENÍ.
Barevný povrch věcí, jenž svítil a hřál, teď zčernal ve chvíli jedné. A tam, kde jsem myslil, že jsem král, jsem žebrácké stvoření bědné. Až v širý horizont se prostřel můj kraj, v poklidném hořel zrání, za noci hvězdný koupal jej taj, náladu snivou měl za klekání. Jitra i poledne, slunce i chlad, květy a plody a listy, vše mělo půvab svůj, zákon a řád, smířený přízvuk čistý. Prameny zpívaly, sladký jich šum, jak hladké kameny myly, chytal jsem za nocí do svých dum, oddaně, tiše mi hovořily – A nyní – a nyní – teď kostry zřím, kde sladká mi svítila těla, symboly bez pojmů, chvějný dým, orvané stromy zcela. 112 Růžová mlha se trhá a pláň šíří se, prázdná, šedá – Krůpěje vody jen zachytí dlaň, zprahlým rtům úkoje nedá. V mlčící masku se zkřivila zem, nebesa klenou se zticha, ticho kol, prázdno je v srdci mém, v největší hloubi jen vzdychá zlekaný hlas a zburcovaný sen – Jen zraky, ty chápají rázem, že duhový oblak je setřesensetřesen, a chvějí se zoufalým mrazem. 113

PROPAST.
Ten světec, jemuž náhle po boku se tměla propast víry děsnými a zasvítila žárem v hluboku, ten světec z legendy dnes blízký mi! Mně jako jemu propast děsivá se zašklebila do snů života, jak jemu mně se všude vyrývá obrovská, černá, hrozná prázdnota. On však tam viděl zjevy v propastech, podzemní plamen žárem k němu dých’, on slyšel ďáblů smích a duší vzdech a hrozný hukot mlýnů pekelných. Však přece něco viděl! Šťastný mnich, když hrůzou tetelil se z přízraků! Jak z hlubin děsný zrak se k němu zdvih’, svět nový vzcházel jemu zázraků. Má propast však je prázdná docela, jen černým zoufáním se rozvírá, ni smíchem démonů se nechvěla, jen němé mlčení v ní umírá. 114 Hoď do ní, co chceš, všecko zachvátízachvátí, sny, práci, vzněty, noci beze snů, otázky horečné a výkřik v závrati, bolesti večerů a trýzeň horkých dnů! Zaklínáš nejstrašnější formulí, žár duše svojí vrháš se slovy – však tupý klid jen, hrozný, ztrnulý ti na výkřiky všecky odpoví – A propast šíří se a tmí – Ty víš, že stále s tebou kráčí v úděsu, jak každý krok tě vede blíž a blíž – a na konec tě shltne bez hlesu. 115

SUSPIRIA.
Ubohé srdce lidské, bědné, poplivané, zmučené, rozdrásané, největší trpiteli! Tvé mučednictví, toť není výjev z tragedií, s mdlým leskem voskovic, jež protínají plesnivou tmu mučíren, tvé mučednictví, tak nepatetické, tak neefektní, a přece nejzoufalejší a nejhroznější! Ubohé srdce lidské, chvěješ se jako za jeseně list – a nad tebou Rozum, nejtvrdší katan tvůj, s úšklebným smíchem žluč ti kape do ran. 116

STÍN.
Tak postavil se mlčky k mému loži a očima mne zvolna spaloval. Ó stíne, řekni, jsi ty posel boží, jenž nekonečným prostorem se bral, a přinášíš mi sladké zvěstování, mír věčných dálek, tiché tušení? Ó stíne, řekni, jdeš-li s temných plání, kde hořké zoufalství se pramení, jsi plodem temnoty, zjev ironický, lidského ducha těžké závaží, jenž v chvíli zoufalství se směje vždycky v půlnoční hrůze s našich zapraží? Ó stíne, řekni, jsi ty pouhým kmitem churavých nervů v bědném mozku mém, jsi mihotavým v pološeru třpytem, jenž rozhraje se v tanci mámivém? Jsi nebo nejsi? Jsi ty tvar či marná myšlenka bludná? Co tě zrodilo: neznámá dálka, vysněná a čarná, či hledím na svůj blud a na dílo? 117 Však stín jen stojí nehnutý a němý, jen oči jeho fosforově žhnou. A měsíc mdlými teče ručejemi, až jizbu zalil vlnou žlutavou. A s modří stínů jeho žluč se splétá, s kosatci žlutými lesk kovový. Však ústa stínu mlčící a kletá jsou zamčena... A nic stín nepoví... 118

DE PROFUNDIS.
Už jsem se nemodlil léta, léta. Ale dnes ze srdce zraněného výkřik nalomený vzlétá. Ne prosba, ne pláč, ne tupé proklínání, jen zoufalé chroptění sevřeného hrdla, když člověk se brání, by vymanil se z ruky rdousící černého vraha. Ach, úzkost bez mezí, hrozná, nekonečná mi k srdci sahá a potápí mne, dusí mne špinavým kalem – Což ještě málo jsem se nachodil trýzní a děsem a žalem? Co bylo pevného, se propadá v bezedné tůně, a hnusem leda jest, co svítilo, květy a barvy a vůně, 119 neb příliš dobře za nimi oko mé rozklad vidí, a není síly v hvězdách ni na zemi a teprv ne u bědných lidí, a nejméně, nejméně ve mně, ve mně – Hle, mozkem se rozlévá záplava a šumí temně. A k zemi jsem sražen silou tajemnou, mučedník, rozpjat na bolestné lože. Pro úzkost srdce zmučeného, smiluj se nade mnou, Bože, ó Bože! §120

DIV.
Na poli pláče teskná píseň hrud. Ach, stálý refrén: Čekej zániku. Na zemi pasák v houni zavinut se hřeje v neduživém teple ohníku. Pohádka jedna nejde s duše mně: jak černokněžník v službě učně měl, jak zaklínacím slovem tajemně on dřevo oživil a jak pak zapomněl ten výkřik zázračný, jenž sílu dá, by člověk vládl dřevu, kamení. Ach, bloude, dnes už se ti neudá zázraky tvořit, hledat znamení! Nadarmo volám vyvanutý sen. Život se v sen a pravdu rozpůlí. Ach, jako kouzelnický učeň ten já zapomněl jsem jeho formuli! A přece vím: je možno zázraky vyvolat z hrobu. Věčně oheň plá. Ach, chytit jiskru z něho ve zraky, by zahořela celá duše mdlá! 121 Ach, najít formuli, by křísila, ach, míle daleké i za ní jít! Poručte zemi, aby mluvila, kamením, stromům kažte promluvit! 122

OPUŠTĚNÝ CHRÁM.
I.
Uprostřed hlučného města stojíš tu sám, ztracený svědku dávného žití. Tiché je náměstí, potichu šumí akátů smutná a umdlená píseň, zátoka klidu v příboji dravém... Pět minut odtud, dvě ulice odtud, tepna vře města slavně a prudce, tramvaje zvoní neklidným rytmem, výklady svítí barvami látek, obuvi, kovů, strojů i masa, obrazů, knih a plakátů hlučných. Záplava štědrá to rozlita všude předmětů jasných a barevných, smavých pro lidi nového století. Vlní se chodci, ženou se, řítí, úsměvná děvčata v barevných bluzách, churaví starci, sklonění dělníci, všichni, jak chrlí je škola i dílna, obchod a úřad i vagony drah. 123 Všecko jsou lidé moderní doby, neklidní, nervosní, praktičtí, uštvaní, – a ty tu stojíš potichu sám na zmlklém náměstí, odkaze dávný století mrtvých. II.
Jsi jako stará, umdlená žena, jež nese těžce mdlobná svá léta, stařena bědná, ztracená, chorá, jež dneška nechápe, včerejškem žije. Taková stařena ubitá, chabá, němě se nechá zalévat sluncem, mhouří své zornice, ruce si sepne, v malátném snění poznovu žije jak kdysi před lety, dávno, tak dávno... Tenkráte ovšem mladistvou krví tepaly žíly, líce se rděla, temněly vlasy, ňadra se chvěla mučivou touhou – Tenkráte ovšem zvonily k tanci u lípy housle, 124 třásla se slova vášně i něhy, pálily polibky, doteky hřály. Tenkráte ovšem celý svět jásal jedinou písní zdraví a síly, pevného ženství – a nebe se hrdě klenulo modrem. III.
Také ty, chráme, šedivý, ztracený, měl jsi své mládí! Hořela světla, varhany hřměly, žalmy se třásly kadencí slavnou, zjasnělé zlato ornátů trysklo ohníčky prudkými, vzněcujícími, kadidla vůně mdlá omamně padla na velké dlaždice, na pestré sochy, korouhve z těžkého hedvábí hrdě zvedaly slávu svou v záři a blesk – Na oknech barevných portrety světců oživly zázrakem, padaly růže s úsměvných zraků nebeské Panny, kanula krev a svítily rány rytířům božím, teď triumfujícím, 125 zástupy zbožné, vznícené, opilé, pokorně hlavy chýlily v zem – Kterak to mocně ke kružbám klenby bila jich píseň, kterak to žhavě svítila víra oddaná, vroucí, čistá jak pramen, jasná jak zář! IV.
Ale jak dávno ta dozněla píseň, vybledly barvy, uhasla světla, umdlela vroucnost naivní víry, zvětrala sladkost horoucích vzdechů! Kol tebe hřmí praktický zápas střízlivých lidí, kol tebe hřmí tramvají cinkot, hlučení lidí, smíchy a řeči, supění aut, ale ty stojíš němý a ztracen, šedivá skvrna v strakatém zmatku, sám, zcela sám, na zmlklém náměstí, odkaze dávný století mrtvých. 126

PÍSEŇ.
Dalas mi růži a hořec a já to dobře vím: Tvá duše planouti touží s bolestným sněním mým, rozkvést a zazpívat slavně v nádherný, opojný tvar, do teskné modři hořce vnésti svůj plamen a žár. Ale ten hořec, ten modrý, rozkvétá – víš-li, ó víš – v pokojných samotách horských vysoko nad země tíž – v ponurém šumění stromů, v bouře i slunce i blesk zpívá si ztracený mudrc pro sebe modrý svůj stesk. Nevzpínej, rudá se růže, vysoko nad svůj sad, sluneční pozdrav tě může slavně jen zalévat – dalas mi růži a hořec a já to dobře vím: 127 duše má planouti musí sama jen toužením svým. 128

PŮLNOC.
V neklidném, třesavém obraze přeludy před zraky plují. Vadnoucí květiny ve váze dychtivě vyskakují. Já vím, ven chcete, toužíte na toulky půlnočním světem! V měsíční světlo rozlité, vonící májovým květem! Půjdeme, půjdem! l srdce mé nepokojně mi buší. Světnice těsná je. Půjdeme, těsno je zemdlené duši. Vezmeme kabát si z pohádky, neviditelným činí. Sen čistý a jasný a přesladký prožijem nyní. A nad městem letíme, letíme vysoko v bílém světle. Do ruky hvězdy si chytíme jak trsy zkvetlé. 129 Tam kdesi dole doznívá opilá melodie. Však nová hudba vášnivá vytryskne z hvězd a zpije. Ó ano, je možno vzlétnouti duchovým, světelným vzletem a prudce se rozletět na pouti za neviditelným světem. 130

PÍSEŇ.
Je touha horečná a tou se spaluji. Ne tebe, skutečná, však přelud miluji. Jen přelud duhový a horce vysněný, nespjatý okovy času a proměny. Ten přelud obrysy má tvé i těla tvar, však duši vdechly si mé sny a srdce žár. Ó sladká květino, již krví zalévám, ó prudká vidino, v tvém dechu umdlévám! Když mám tě u sebe, proč cítím z tebe chlad, proč náhle zazebe, když měl bych rozkvétat? 131 Proč oheň očí tvých mou duši nevznítí, vzkřik hodin vášnivých proč nervy necítí? A když tě vzdálenou mdlá stopa vzpomní jen, proč touhou plamennou jsem v hloubi rozechvěn? Vím: jsi – a nežiješ. Já tebe stvořil jsem. A přec mněmě rozryješ, jak pluh se ryje v zem. Je touha horečná a tou se spaluji. Ne tebe, skutečná, však přelud miluji. 132

SLOKY.
Noci jsem žaloval, hvězdy jsem prosil, krvavou ránu jsem ve hrudi nosil, noci jsem žaloval, hvězdy jsem prosil – zůstaly němé. Do černých liter nořil jsem hlavu, volal jsem básníky, zvětralou slávu, do černých liter nořil jsem hlavu – nemluví nikdo – Rozpjatá obloho, nebeský prachu, mlčíte k slzám, mlčíte k strachu, rozpjatá obloho, nebeský prachu, chladné a kruté – Mudrci, věštci, básníci, kněží, hluboká hořkost v duši z vás leží, mudrci, věštci, básníci, kněží, bezmocní stejně – Srdce mé ubohé, srdce mé malé, sami jsme vzrůstali v šalbě a v žale, srdce mé ubohé, srdce mé malé, budeš dost silné? 133 Vracím se domů. Zavru dveře. Jenom stín nehmotný se mnou se béře. Vracím se domů. Zavru dveře. A neodejdu. 134

DOMOV.
I.
Po lidech, po lidech se duši málo stýská. Ke strýcům v burnusech a ženám zvědavým jsem nepřišel. Však více je mi blízká řeč každá neživá. A tu teď pozdravím. Pruh stromů v aleji, jenž do zlatova plane, pás polí nahnědlých, kam zrak se zadívá, a na obzoru lesy měkce zadýchané i řeka šumivá, to domovina moje, to je moje mládí. A hle, už vidím je, jak běží naproti, děťátko plaché, hubené. Už pádí, pádí... Můj bože, co ti je? Též teskno bylo ti? Ach, to je moje mládí, choré, neduživé jak keřík nalomený, zkvetlý z rašelin. Ne, ty jsi neumřelo, živé, živé, živé, pojď, znovu půjdeme i brázdou, v lesů stín. V uličkách starosvětských srdce žalně prahlo a v samoty si prchlo s rozhořeným snem. 135 Pak světy tvořilo si, za oblaky táhlo, k vidinám promlouvalo rodným hovorem. Daleko, daleko... Jsou lodi připraveny. Řetězy rachotí. Už kotvy zdvihněte! Za mořem, za horami ostrov zaslíbený. Tam kvítí divotvorné v noci vykvete, tam plody plamenné ti trysknou ve větvoví, zdroj šumí lichotivé písně lahodou, tam letí vzduchem ptáci démantoví, rusálky teskní sladce nad vodou. ...Po lidech, po lidech se duši málo stýská. Strom, voda, polí lán se dotkly duše mé. Pojď, drobná dívčinko, dnes divně jsi mi blízká, pojď, ruku dej mi... tak... a spolu půjdeme. II.
Ani k vám jíti nemusím, chalupy shrbené. Přivru-li oči, každá se přede mnou rozloží. Horoucí přelud si na vás, na vás vzpomene, já vámi putuji nyní, churav a na loži. ...Šumí lesy a voní trávy a zrají jahody, 136 s veselým křikem vylétli ptáci do mlází. Mých dvacet roků s nimi je, dívá se do vody, dere se houštinou, hvízdá si, stezkou se prochází. A všecko je vonné a sladké, pozdravem volá mi, vždyť je to známé a moje, veverka, motýl a pták. Ach, kolikrát jsem bloudil lesními cestami... Nejdřív je Paskovský les a potom je Obecňák. Z houštin se vydere hajný a ohlásí dobrácky: „Pěšinku něsmi se chodiť, bo se tu plaši zvěř!“ Pantáto hajný, ten les náš odraný, žebrácký že by měl zázraky takové? Ó věř tomu, věř! Ale už hajný se ztrácí s vousisky mrožími. A přece – zde to bylo – před lety, před lety. Jak nejsladší pastel se děvčátko noří mi, v zeleném zajetí stromů obrázek zakletý. Vidím a slyším. Oči a vlasy. Řeči spád. Pusinku měla růžovou a sedmnáct let. Ach, bože, jen dvacet roků umí tak blouznivě vzplát a pro hlouposti hlavu umí si rozbíjet. 137

ANDANTE VEČERNÍ.
Klid večera ti duši posvětí. Na dávný myslíš sen a rozpětí, výpravy slavné do dalekých zemí, na vášně vzkřik, jenž zmítal nervy všemi, na lásky bolestné a tichá objetí. Klid večera ti duši posvětí. Vášnivé zraky srdce probodly... záhadné síly osud rozhodly... a tvrdé slovo, které drtíc mámí, nad tvými rozchvělo se myšlenkami... Oh, může se zas duše zachvěti? Klid večera ti duši posvětí. Ach, jak jsi chodil v černém stmívání a hlavu tiskl prudce do dlaní, jak strašné kletby k zemi padaly v jediný příval, hrozný, zoufalý! Ne, ani k hvězdám nechtěls hleděti... Klid večera ti duši posvětí. Pohasly zraky sladké, dráždivé... Odlétlo slovo marné, neživé... A jak se s tebou smířit, osude? 138 Což mohlo jinak být a nebude? A kdo mi na to hláskou odvětí? Klid večera ti duši posvětí. A všecko má teď hebké obrysy, šlář z mlhy nyní večer strojí si, jímž zlehka ovine ti skráň i čelo... Hle, kdysi bolelo... už přebolelo a tichý stín jen zrakem proletí. Klid večera ti duši posvětí. 139

KOLOBĚH.
Hřbitov se dívá tiše do oken a s druhé strany rudá školy střecha. Tam mdle se sklání podzimkový den a zde houf děcek bělovlasých spěchá, tam zeleně se temní stromů stín, pomníků skvrna z něho volá bílá, a zde jak hejna ptáků od lučin by ve zpěvném se zmatku rozptýlila. Tak vidím to dnes, rok už za rokem: tam tichý oddech a zde nové žití. Tam zapad’ lidský osud s horkým snem, s úzkostí, touhou v prudkém vlnobití, a zde ten drobný kluk, co běží bos a zplna hrdla křičí v rozhoření, to před očima jako zázrak cos se plesně rozšumělo, tryská, pění... A tichá moudrost vzchází v duši mi, prostá a naivní jak moudrost dědů. Zřím: život teče proudy tesknými a doplyne k těm vrátkům kuposledu, 140 zašumí tichý strom a tráva pohne se, pták zazpívá, zvuk z bílé mlhy stéká, na chvilku jeho sten se temnem roznese a umlkne... a letí do daleka... A život dále tryskne, silný, zářící. Zas děti zrodí se a jaro půjde zemí, zas vůně mladé lásky dýchne do lící a vybouří se vzdechem, nadějemi. Zas jiný člověk na tom koutku tvém se bude trýznit, jásat, rozechvívat – a nad přetěžkým, tvrdým kamenem jen tichým ševelem strom bude zpívat. 141

PŘED BRANOU ZAVŘENOU.
Před branou chrámovou – jsou sloupy ze zlata, podlaha z mramoru a klenba hvězdnatá – pokorně stojím, přesladké zášeří jen duše zachytí a vůni závratnou, však dovnitř vejíti se bídný bojím. Jaké to božstvo tam má skvělé oltáře, kadidlem ováté a skryté do záře, čisté a bílé, jakými symboly se duše naplní a jaké modlitby tam nitro rozvlní za tiché chvíle? A chrám mi roste výš – sloup každý stromem jest, už jeho koruny se dotknou bílých hvězd v houslovém chvění, tam ptáků duhových se peruť rozpíná a v jeho haluzích jak hebká vidina se záře pění... Já dole hluboko, tak děsně v temnotách, do země přitlačen jak roztříštěný prach k hlíně se skláním, 142 na hlavu zmatenou mi záře nepadá a tiché tajemství se v srdce neskládá mi s požehnáním... A přece utkávám i já svůj bílý sen... že omilostněn též a sladce očištěn smím dovnitř vkročit, na mramor pokleknout a čelem o zem bít, vlnění zázračné svým smyslem zachytit, zář rajskou zočit. Až z mého srdce vlna žhavá vyšlehne, až jasným plamenem si k báni zalehne, tu zaklínaná mou touhou nejhlubší a vroucí obětí se sama od sebe dokořán rozletí zavřená brána... 143

PÍSEŇ.
Zněla-li píseň v úsměvu slunce, v šumění lesů, v jiskření hvězd, zněla-li píseň přízvukem něhy, to dosti jest – Vždyť jistě v písni slza i tála, zlomená touha, zdušený vzlyk, stříbrný šíp to vystřelil z hloubi, buď za to dík! Ach, ano, byla hodina jedna, zasnění sladké, milosti dech, a potom týdny šedé a kalné v bolesti stech! Ale i za ty minuty ticha, do srdce hebký přízvuk kdy vnik, za trochu hudby znavené duši – buď za to dík! 144 OBSAH:
ZAHRADA:
Čtyři sloky7 Dar9 Nad strží hlubokou11 Půlnoční konfiteor13 Sloky15 Hudba18 Sám21 A přijde hodina23 Za jeden okamžik25 Soumraky26 Píseň podzimní noci28 Je draze vykoupena31 Letem33 Jarní37 Píseň38 Tak radost čistá...39 Třešně ve květu41 Podzimní západ v horách42 Já volal jsem tě...43 Andante večerní44 Píseň46 Píseň47 Píseň49 Víno51 Píseň52 Tiché sloky54 Symfonie letní neděle56
TICHÁ PÍSEŇ:
Po věčném zákonu61 Před branou62 Dar63 Cestou64 Léto65 Sváteční jas66 Horská bystřina67 Píseň69 Srpnový večer70 Píseň za letního dne71 Ó slyš72 Vůně74 Píseň75 Zelené praporce76 Písnička jednou večer77 Únorový západ79 191580 Dva hlasy82 Kolo85 Tenkrát87
NOCI:
Leden91 Únor92 Březen93 Duben94 Květen95 Červen96 Červenec97 Srpen98 Září100 Říjen101 Listopad102 Prosinec103
RÁJ SRDCE:
Píseň107 Otazník108 Píseň110 Probuzení112 Propast114 Suspiria116 Stín117 De profundis119 Div121 Opuštěný chrám123 Píseň127 Půlnoc129 Píseň131 Sloky133 Domov135 Andante večerní138 Koloběh140 Před branou zavřenou142 Píseň144
[145] VOJTĚCH MARTÍNEK: BÁSNĚ. (Zahrada. – Tichá píseň. – Noci. – Ráj srdce.) Vydalo Družstvo Moravského kola spisovatelů. Tiskla tiskárna Pokor- ného a spol. v Brně typy Garamon- dovými. Papír offsetový, 60 výt. tištěno na papíře ručním.
E: av; 2006 [146]