PROPAST.

PROPAST.
Ten světec, jemuž náhle po boku se tměla propast víry děsnými a zasvítila žárem v hluboku, ten světec z legendy dnes blízký mi! Mně jako jemu propast děsivá se zašklebila do snů života, jak jemu mně se všude vyrývá obrovská, černá, hrozná prázdnota. On však tam viděl zjevy v propastech, podzemní plamen žárem k němu dých’, on slyšel ďáblů smích a duší vzdech a hrozný hukot mlýnů pekelných. Však přece něco viděl! Šťastný mnich, když hrůzou tetelil se z přízraků! Jak z hlubin děsný zrak se k němu zdvih’, svět nový vzcházel jemu zázraků. Má propast však je prázdná docela, jen černým zoufáním se rozvírá, ni smíchem démonů se nechvěla, jen němé mlčení v ní umírá. 114 Hoď do ní, co chceš, všecko zachvátízachvátí, sny, práci, vzněty, noci beze snů, otázky horečné a výkřik v závrati, bolesti večerů a trýzeň horkých dnů! Zaklínáš nejstrašnější formulí, žár duše svojí vrháš se slovy – však tupý klid jen, hrozný, ztrnulý ti na výkřiky všecky odpoví – A propast šíří se a tmí – Ty víš, že stále s tebou kráčí v úděsu, jak každý krok tě vede blíž a blíž – a na konec tě shltne bez hlesu. 115