BŘEZEN.

Vojtěch Martínek

BŘEZEN.
Jde ulicemi v našedlé mlze nehmotný přízrak, kolébavý sen – stíny se províjí a v záření tichém tlačí se ke dveřím, do oken. Nic nevhodí dovnitřdovnitř, jen zášleh, jako když mušky zatančí tmou. V ruce má kytku – ó křehoučké kvítí podaruj – ať je almužnou mou! Písničku sobě pobrukuje dlouze, tak tiše zpívá telegrafní drát – Kolikrát za noci tu jednotvárnou píseň jsem v melancholické vlně slyšel hrát? Noc je tak dlouhá, tak těžká, tak tvrdá. Oči se široce rozevřely v ní. Vidím tě, sne, jak před okny tančíš, slyším tvou písničku, jak tichem zní. Odkud máš kytku, neduživé stvoly? Jsou závěje sněhu ještě na polích. Jakou jsi rukou je vyhrabal z hloubek a jakým teplem jsi na ně dých? 93