HUDBA.

HUDBA.
Tma v pokoji... Já churav, zlomený v koutě jsem tiskl unavenou hlavu o židle rám... I bílá slečna teď, jež vedle seděla, mé řeči cizí, však duše mojí vnitřně spřízněná, jen dlouze mlčela... Sametně stíny do duše padaly... Jak tiché praménky vzpomínky šuměly a na svůj domov dálný, na beskydských hor táhlé šumění, na slunce západy, na bílá jitra, na všecky, kdož mi drazí byli tam, jsem myslil teď... A teskným, hořkým snům jsem duši otevřel, jež rozjítřena choroby chladem tak se bolestně jak podzimní list na javoru třásla. Má chorá duše, tam kdes daleko, daleko přes hory a pole, vody je naše vlast... A co mne táhne k ní? Stesk bez mezí mým celým tělem prošleh’, stesk samoty, neb žízeň života v horečných očích zkalila se v mdlobě, (jak černý pták by kloval v chabou hruď) a za ruku jsem chytil bílou dámu 18 a vášnivý sten v hlase se mi třás’, jak prosil jsem ji: „Hrejte, hrejte, hrejte, sic zšílím úzkostí...“ A ke klavíru si sedla. Svíce zaplála. Jen klávesy se zaleskly a světla rudý reflex se na tváři a v temných vlasech třás’, však já byl v temnu. Chvíli bílou rukou v klávesách bloudila a neurčitě cos preludovala – až náhle vráz jásavý úder zavzněl v jizbu sešeřenou.sešeřenou, ...jak zpěv a výskot, sterých hlasů šum, zvířených smyslů pozdrav, prudká radost... a mně ta melodie v mozek zařízla se... Slovanský tanec hrála Dvořákův... A já jsem viděl v choré fantasii zas temné lesy, dědiny a zas jsem slyšel šumět, zpívat, jásat domova pozdrav. Bože, jaký proud se vlní z kláves, jaký prudký příval, vzkřik lidí bezstarostných, tanec, smích, 19 pocely, vášeň, ňader rozbouřených zdvih v náhlém rozhoření smyslovém! A bylo mi, jak zde teď před očima by rozléval se žhavých zpěvů šum –: ,Ej, žít a žít... a zcela zapomínat, co temna na cestách, ej, upít se a vráz se utančit a prudce umilovat...’umilovat...‘ Já vím: ta melodie mateřskou mi promluvila řečí, jak by náhle kdos z domova mi přišel nečekán a známým hovorem se v duši vlichotil mi, to přítel zapíraný, hazardně jenž nejdražší své statky prohýřit chce, hráč, piják, milovník, však nejdražší a srdci mému nad vše jiné blízký... A zpívá, zpívá tanec Dvořákův... Dlaněmi prudce svíral jsem si čelo a klávesy se smály, horce volaly rodnou mou řečí – 20