LEDEN.

Vojtěch Martínek

LEDEN.
Jde přísná paní vladařskými kročejemi, s praskotem tvrdým padne stopa její do korun stromových – a nad zmrtvělou zemí jen přísvity hvězd věčných jiskřivě se chvějí. Zní lesů táhlý sten, spád hudby nezemdlené, obrovský, temný, chmurně zní a přísně, jak starým sektářům by z duše rozjízvené se sloky draly neohebné písně... V úbočí pod lesem jsou chaty přikrčeny, už bez světel. Sníh sinavý se lepí na střechy prohnuté. Tam udřené spí ženy a drsní muži, tvrdí drvoštěpi. Je velká obloha a tvrdou hloubkou svítí, je pohled její zlý a mluva ocelová. Ne, smilování není. Umřít nebo žíti. Kdo slabý, zhyne, silný vstane znova. 91