OTAZNÍK.

OTAZNÍK.
Jsou noci bezesné a vlny bijí mně do hlavy. Ó, možno zešílet tou melodií a děsem záplavy. Zas jako před lety se hlasy rodí mně v hlubinách, jak volání kdes od ztracených lodí, jež hltá moře v tmách, a křiky lidí, které zhouba rdousí a vlny zalily, až k mému loži cestu proderou si, hlas hrůzou opilý. Ach, my jsme všichni bědní trosečníci, my, já i ty, a padáme kams v prostor hltající, bezedný, odkrytý, a než hlas zanikne, tmou pohlcený, tu naposled svou úzkost lkáme, chytit chceme stěny napravo, vlevo, vpřed... 108 A tak dnes cítím v noci mučednické zas děsný jek těch hlasů zoufalých a bídy lidské, tíž hrozných otázek, jež volají už ochraptělou větou: Ó, řekni proč? Rci, jaké síly výsměšně se pletou v života kolotoč, proč nezkojenou písní srdce kvílí a jaký pán nás vymyslil si ke své kratochvíli, rozmarem zradován? Proč – jenom proč – tak naříkavě splývá ten děsný křik. A kams až do mozku se mého vrývá krvavý otazník... 109