LÉTO.

Vojtěch Martínek

LÉTO.
Když slunce svítilo, já na pasece ležel, proud záře laskavý mi celým tělem běžel, jak hladil by mne pocel olejový, bělavé břízy v modř se prorývaly sytou a jakby poraněny vášní neprožitou svou touhu vyšeptaly zmatenými slovy – A dobře bylo mně, neb ve slunečním proudu vše roztálo mi zcela: nízkost lidských soudů, lítost i úzkost, zmatek theorií – Jsem prostě živočich, teď sluncem zalévaný, nemyslím, nehloubám – a volný na vše strany jen cítím: s oblohy jak přívaly se lijí – Přivřeny oči mám – a je to chvíle líná – kams v dálky mizí vše – Smrk, Žár i Javořina, a já se, požitkář, teď v bílé spouštím tůně – A v prostou rozkoš mou bříz unylý šum stená a komáří se nota chvěje rozžhavená jak ve vysoké poloze a na E struně. 65