PÍSEŇ.

Vojtěch Martínek

PÍSEŇ.
Je touha horečná a tou se spaluji. Ne tebe, skutečná, však přelud miluji. Jen přelud duhový a horce vysněný, nespjatý okovy času a proměny. Ten přelud obrysy má tvé i těla tvar, však duši vdechly si mé sny a srdce žár. Ó sladká květino, již krví zalévám, ó prudká vidino, v tvém dechu umdlévám! Když mám tě u sebe, proč cítím z tebe chlad, proč náhle zazebe, když měl bych rozkvétat? 131 Proč oheň očí tvých mou duši nevznítí, vzkřik hodin vášnivých proč nervy necítí? A když tě vzdálenou mdlá stopa vzpomní jen, proč touhou plamennou jsem v hloubi rozechvěn? Vím: jsi – a nežiješ. Já tebe stvořil jsem. A přec mně rozryješ, jak pluh se ryje v zem. Je touha horečná a tou se spaluji. Ne tebe, skutečná, však přelud miluji. 132