KOLOBĚH.

KOLOBĚH.
Hřbitov se dívá tiše do oken a s druhé strany rudá školy střecha. Tam mdle se sklání podzimkový den a zde houf děcek bělovlasých spěchá, tam zeleně se temní stromů stín, pomníků skvrna z něho volá bílá, a zde jak hejna ptáků od lučin by ve zpěvném se zmatku rozptýlila. Tak vidím to dnes, rok už za rokem: tam tichý oddech a zde nové žití. Tam zapad’ lidský osud s horkým snem, s úzkostí, touhou v prudkém vlnobití, a zde ten drobný kluk, co běží bos a zplna hrdla křičí v rozhoření, to před očima jako zázrak cos se plesně rozšumělo, tryská, pění... A tichá moudrost vzchází v duši mi, prostá a naivní jak moudrost dědů. Zřím: život teče proudy tesknými a doplyne k těm vrátkům kuposledu, 140 zašumí tichý strom a tráva pohne se, pták zazpívá, zvuk z bílé mlhy stéká, na chvilku jeho sten se temnem roznese a umlkne... a letí do daleka... A život dále tryskne, silný, zářící. Zas děti zrodí se a jaro půjde zemí, zas vůně mladé lásky dýchne do lící a vybouří se vzdechem, nadějemi. Zas jiný člověk na tom koutku tvém se bude trýznit, jásat, rozechvívat – a nad přetěžkým, tvrdým kamenem jen tichým ševelem strom bude zpívat. 141