STÍN.

STÍN.
Tak postavil se mlčky k mému loži a očima mne zvolna spaloval. Ó stíne, řekni, jsi ty posel boží, jenž nekonečným prostorem se bral, a přinášíš mi sladké zvěstování, mír věčných dálek, tiché tušení? Ó stíne, řekni, jdeš-li s temných plání, kde hořké zoufalství se pramení, jsi plodem temnoty, zjev ironický, lidského ducha těžké závaží, jenž v chvíli zoufalství se směje vždycky v půlnoční hrůze s našich zapraží? Ó stíne, řekni, jsi ty pouhým kmitem churavých nervů v bědném mozku mém, jsi mihotavým v pološeru třpytem, jenž rozhraje se v tanci mámivém? Jsi nebo nejsi? Jsi ty tvar či marná myšlenka bludná? Co tě zrodilo: neznámá dálka, vysněná a čarná, či hledím na svůj blud a na dílo? 117 Však stín jen stojí nehnutý a němý, jen oči jeho fosforově žhnou. A měsíc mdlými teče ručejemi, až jizbu zalil vlnou žlutavou. A s modří stínů jeho žluč se splétá, s kosatci žlutými lesk kovový. Však ústa stínu mlčící a kletá jsou zamčena... A nic stín nepoví... 118