CESTOU.

Vojtěch Martínek

CESTOU.
S hory jsem sešel a srdce mé chvělo se, chvělo. Zmrazeno smutkem samoty prudce mne rozbolelo. S chladnými mraky se bratřilo, vzduchem jež táhly, zatím co prchal navždycky celý svět neobsáhlý. Ale já horce jsem zatoužil po slunce plání. Zde jsem, zde stojím, pokorně hlava se sklání. Oči mé dychtivě zaplály přísvitem novým – vím, léta jsem bloudil nevida záhonem liliovým, po růžích šlapal jsem krvavých na záhon zkvetlý. Z mlhy a bludů jdu pozvolna tichý a vděčný a světlý. 64