VŮNĚ.

Vojtěch Martínek

VŮNĚ.
Hořely květy jásavou červení, zpívaly bíle, modře rozprávěly. Sen nejsladší se z nitra pramení, nesmělý, plachý, tiše rozechvělý. O čem to snil jsem v barevné záplavě? Ptejte se oblaků, jež nebem plují, ptejte se stromů šumících v únavě, proč se tak rozpřáhly a proč se rozžalují. Bez tvaru, bez obsahu se vlní sen. Jen vůni má, vůni, přízvuk melodický. Do lázně omamné jsi chvíli ponořen, bys umyl prach a kal a tvrdý smutek lidský. Snad je to sen o tiché bytosti, jež z aleje se vynoří a usměje se. Snad je to sen o nové radosti, jež křídla připne ti a tebe vznese. O kom a o čem – je to jedno přec. Oblaka, šumění a květů hebký závan. A ty jdeš opilý, květů těch milenec, vlněním sladkým měkce uhýčkáván. 74