OPUŠTĚNÝ CHRÁM.

Vojtěch Martínek

OPUŠTĚNÝ CHRÁM.
I.
Uprostřed hlučného města stojíš tu sám, ztracený svědku dávného žití. Tiché je náměstí, potichu šumí akátů smutná a umdlená píseň, zátoka klidu v příboji dravém... Pět minut odtud, dvě ulice odtud, tepna vře města slavně a prudce, tramvaje zvoní neklidným rytmem, výklady svítí barvami látek, obuvi, kovů, strojů i masa, obrazů, knih a plakátů hlučných. Záplava štědrá to rozlita všude předmětů jasných a barevných, smavých pro lidi nového století. Vlní se chodci, ženou se, řítí, úsměvná děvčata v barevných bluzách, churaví starci, sklonění dělníci, všichni, jak chrlí je škola i dílna, obchod a úřad i vagony drah. 123 Všecko jsou lidé moderní doby, neklidní, nervosní, praktičtí, uštvaní, – a ty tu stojíš potichu sám na zmlklém náměstí, odkaze dávný století mrtvých. II.
Jsi jako stará, umdlená žena, jež nese těžce mdlobná svá léta, stařena bědná, ztracená, chorá, jež dneška nechápe, včerejškem žije. Taková stařena ubitá, chabá, němě se nechá zalévat sluncem, mhouří své zornice, ruce si sepne, v malátném snění poznovu žije jak kdysi před lety, dávno, tak dávno... Tenkráte ovšem mladistvou krví tepaly žíly, líce se rděla, temněly vlasy, ňadra se chvěla mučivou touhou – Tenkráte ovšem zvonily k tanci u lípy housle, 124 třásla se slova vášně i něhy, pálily polibky, doteky hřály. Tenkráte ovšem celý svět jásal jedinou písní zdraví a síly, pevného ženství – a nebe se hrdě klenulo modrem. III.
Také ty, chráme, šedivý, ztracený, měl jsi své mládí! Hořela světla, varhany hřměly, žalmy se třásly kadencí slavnou, zjasnělé zlato ornátů trysklo ohníčky prudkými, vzněcujícími, kadidla vůně mdlá omamně padla na velké dlaždice, na pestré sochy, korouhve z těžkého hedvábí hrdě zvedaly slávu svou v záři a blesk – Na oknech barevných portrety světců oživly zázrakem, padaly růže s úsměvných zraků nebeské Panny, kanula krev a svítily rány rytířům božím, teď triumfujícím, 125 zástupy zbožné, vznícené, opilé, pokorně hlavy chýlily v zem – Kterak to mocně ke kružbám klenby bila jich píseň, kterak to žhavě svítila víra oddaná, vroucí, čistá jak pramen, jasná jak zář! IV.
Ale jak dávno ta dozněla píseň, vybledly barvy, uhasla světla, umdlela vroucnost naivní víry, zvětrala sladkost horoucích vzdechů! Kol tebe hřmí praktický zápas střízlivých lidí, kol tebe hřmí tramvají cinkot, hlučení lidí, smíchy a řeči, supění aut, ale ty stojíš němý a ztracen, šedivá skvrna v strakatém zmatku, sám, zcela sám, na zmlklém náměstí, odkaze dávný století mrtvých. 126

Básně v knize Básně (Zahrada – Tichá píseň – Noci – Ráj srdce):