ANDANTE VEČERNÍ.

Vojtěch Martínek

ANDANTE VEČERNÍ.
Klid večera ti duši posvětí. Na dávný myslíš sen a rozpětí, výpravy slavné do dalekých zemí, na vášně vzkřik, jenž zmítal nervy všemi, na lásky bolestné a tichá objetí. Klid večera ti duši posvětí. Vášnivé zraky srdce probodly... záhadné síly osud rozhodly... a tvrdé slovo, které drtíc mámí, nad tvými rozchvělo se myšlenkami... Oh, může se zas duše zachvěti? Klid večera ti duši posvětí. Ach, jak jsi chodil v černém stmívání a hlavu tiskl prudce do dlaní, jak strašné kletby k zemi padaly v jediný příval, hrozný, zoufalý! Ne, ani k hvězdám nechtěls hleděti... Klid večera ti duši posvětí. Pohasly zraky sladké, dráždivé... Odlétlo slovo marné, neživé... A jak se s tebou smířit, osude? 138 Což mohlo jinak být a nebude? A kdo mi na to hláskou odvětí? Klid večera ti duši posvětí. A všecko má teď hebké obrysy, šlář z mlhy nyní večer strojí si, jímž zlehka ovine ti skráň i čelo... Hle, kdysi bolelo... už přebolelo a tichý stín jen zrakem proletí. Klid večera ti duši posvětí. 139