DE PROFUNDIS.

DE PROFUNDIS.
Už jsem se nemodlil léta, léta. Ale dnes ze srdce zraněného výkřik nalomený vzlétá. Ne prosba, ne pláč, ne tupé proklínání, jen zoufalé chroptění sevřeného hrdla, když člověk se brání, by vymanil se z ruky rdousící černého vraha. Ach, úzkost bez mezí, hrozná, nekonečná mi k srdci sahá a potápí mne, dusí mne špinavým kalem – Což ještě málo jsem se nachodil trýzní a děsem a žalem? Co bylo pevného, se propadá v bezedné tůně, a hnusem leda jest, co svítilo, květy a barvy a vůně, 119 neb příliš dobře za nimi oko mé rozklad vidí, a není síly v hvězdách ni na zemi a teprv ne u bědných lidí, a nejméně, nejméně ve mně, ve mně – Hle, mozkem se rozlévá záplava a šumí temně. A k zemi jsem sražen silou tajemnou, mučedník, rozpjat na bolestné lože. Pro úzkost srdce zmučeného, smiluj se nade mnou, Bože, ó Bože! §120