ZÁŘÍ.

Vojtěch Martínek

ZÁŘÍ.
Podivná ruka vzala ruku moji, hlas zachmuřený poručil mi: Vstaň! Je k zemi přitlačen ten, kdo se bojí, měj srdce ve dlani – a plaň a plaň! A jdeme zahradou, až k nebi kmeny se zdvihají tak divně stříbrné. Kdos vede mne. Kdos velký, zamračený a mlhu jako plenu rozhrne. Jsem mezi lidmi. Aspoň stín to lidí, co neslyšně teď plyne vedle mne. Však tváří, běda, pohled neuvidí, jsou odvráceny, němé, tajemné. I řeč už slyším. Slova, divná slova. Jdou ke mně všecka jako tichý proud. Však nerozumím nic. A znova, znova chytám je... aspoň přízvuk postihnout... Je cizí řeč a všecky věty cizí. Neznámý smysl plyne ke hvězdám. A mlha padá, všecko mizí, mizí, jen já tu zbývám, sám a sám a sám. 100