PROPAST.
Ten světec, jemuž náhle po boku
se tměla propast víry děsnými
a zasvítila žárem v hluboku,
ten světec z legendy dnes blízký mi!
Mně jako jemu propast děsivá
se zašklebila do snů života,
jak jemu mně se všude vyrývá
obrovská, černá, hrozná prázdnota.
On však tam viděl zjevy v propastech,
podzemní plamen žárem k němu dých’,
on slyšel ďáblů smích a duší vzdech
a hrozný hukot mlýnů pekelných.
Však přece něco viděl! Šťastný mnich,
když hrůzou tetelil se z přízraků!
Jak z hlubin děsný zrak se k němu zdvih’,
svět nový vzcházel jemu zázraků.
Má propast však je prázdná docela,
jen černým zoufáním se rozvírá,
ni smíchem démonů se nechvěla,
jen němé mlčení v ní umírá.
114
Hoď do ní, co chceš, všecko zachvátízachvátí,
sny, práci, vzněty, noci beze snů,
otázky horečné a výkřik v závrati,
bolesti večerů a trýzeň horkých dnů!
Zaklínáš nejstrašnější formulí,
žár duše svojí vrháš se slovy –
však tupý klid jen, hrozný, ztrnulý
ti na výkřiky všecky odpoví –
A propast šíří se a tmí – Ty víš,
že stále s tebou kráčí v úděsu,
jak každý krok tě vede blíž a blíž –
a na konec tě shltne bez hlesu.
115